Syn národně uvědomělého hospodářského správce, nadšeného vlastence a ctitele Kollárovy D Slávy dcery
se narodil 21. února 1846 v Ostředku u Benešova. Rodina se často stěhovala, ale básníkovy vzpomínky se
nejčastěji vracely k pobytu v Litni u Berouna a ve Vraném u Slaného. Gymnasium začal studovat
v Litoměřicích a dokončil je v Praze.
Už za studentských let otiskoval první básně (od r. 1864).
Vystudoval právnickou fakultu, 1872-78 byl advokátním úředníkem (ohlasy této kancelářské praxe se
objevují v novele Jestřáb kontra Hrdlička), potom se věnoval literatuře.
Po přechodném působení
v redakcích různých časopisů založil spolu s bratrem Vladimírem a Servácem Hellerem D r. 1879
časopis Květy, který redigoval až do r. 1899. V Květech také otiskl většinu svých prací, vedle
toho přispíval do Lumíru, Světozoru a Národních listů.
Klidný život neženatého samotáře v Obříství
u Mělníka a později v pražské Tróji, stranou literárních půtek, zpestřil několika cestami po
evropských zemích.
Zemřel v Praze 23. února 1908. Čech vědomě usiloval o společenskou angažovanost
své tvorby: Opíral se o demokratické tradice minulosti, jimiž chtěl posilovat soudobý politický
zápas národa, i o pronikající myšlenky sociální, zahalené většinou do utopické podoby. Vytvořil
rozsáhlé dílo veršem i prózou, z něhož si však jen menší část uchovala životnost i dnes
(Výlet pana Broučka do 15. století).
Významnou část Čechova básnického díla tvoří epické skladby
psané rétorickým veršem, pod nímž se jádro příběhů i obrysy postav nejednou ztrácejí
v mnohomluvnosti i v mlhavých básnických popisech. Svobodomyslný liberalismus druhé poloviny
19. stol. se spojuje u Čecha s obrozenským všeslovanským horováním a romantickým patosem.
Právem byl označen jako "poslední básník obrozenské doby". Některé Čechovy eposy Č používají
historických kulis pro vyslovení současných myšlenek (Adamité, Žižka, Václav z Michalovic, Dagmar),
jiné obsahují soudobou politickou či sociální problematiku zahalenou do průhledné alegorie
(Evropa, Slavie). Palčivou národní a sociální problematiku konfliktu mezi německými průmyslníky
a českým dělnictvem řeší Čech utopicky (Lešetinský kovář). Smířlivá básníkova povaha nezapře
v sobě idylika (Ve stínu lípy, Václav Živsa, Zpěvník Jana Buriana).
V Čechově uměleckém talentu
byl i sklon k humoru a satiře, která tepe obvykle v alegorickém rouše nezdravé společenské jevy
jako velikášství, napodobování cizích vzorů a národní vlažnost, ale této satiře chybí ostří
(Petrklíče, Hanuman, Pravda, ,Šotek, Kratochvilná historie o ptáku Velikánu Velikánoviči).
Tyto veršované satiry mají blízko k Čechovým prozaickým "broučkiádám", zpodobujícím kriticky
typ pražského maloměštáka, pohodlného a národně vlažného pana Broučka (Nový epochální výlet
pana Broučka, tentokráte do XV. století, Matěj Brouček na výstavě), nebo zaměřené k ironickému
výsměchu literárním a uměleckým poměrům (Pravý výlet pana Broučka do Měsíce). Méně hojná je
Čechova lyrika, vesměs s tendencí národně povzbudivou nebo povahy reflexívní. Z jednotlivých sbírek (Nové písně, Jitřní písně, Modlitby k Neznámému, Písně otroka) dosáhly největší
popularity pro výraznou sociálně politickou tendenci Písně otroka.
Čechova próza, představovaná
nejčastěji kratší povídkou, humoreskou a arabeskou, řidčeji románem (Kandidát nesmrtelnosti,
Ikaros), vyplňuje několik knižních souborů. Vedle uvedených "broučkiád" je umělecky nejzralejší
povídka Jestřáb kontra Hrdlička. Čech obohatil českou básnickou mluvu, ale působil daleko
víc myšlenkovým základem díla než umělecky. F. X. Šalda D zhodnotil výstižně význam Čechova
víla slovy: "Jako Heine zpívá již sociální bídu a vzdor tkalců v buřičských písních, tak i
Čech staví se rozhodněji a rozhodněji na stranu utištěných, pokořených a vyděděnců; a jako
Heine váhá na rozcestí i touže po socialismu a jeho říši spravedlnosti a rovnosti, i
obávaje se . . ., stejnými pochybnostmi je zmítán občas Svatopluk Čech - ale rozhodnutí
usnadňuje mu, že cítí se velmi vroucně Synem národa pokořeného a chudého, u něhož boj
o národnost jest jen formou a složkou boje sociálního."
Díla:
Poezie:
a) eposy: Adamité (1873), Evropa (1878), Žižka (1879), Václav z Michalovic (1880), Slavie (1882), Dagmar (1883-84), nedokončený Roháč na Sioně (1898-99)
b) veršované novely a idyly: Čerkes (1875), Ve stínu lípy (1879), Lešetínský kovář (1883), Zpěvník Jana Buriana (1887), Václav Givsa (1889-1891), Sníh (1894), Sekáči (1903)
c) satirické skladby: Petrklíče (1883), Hanuman (1884), Pravda (1886), Kratochvilná historie o ptáku Velikánu Velikánoviči (1889) d) lyrika: Jitřní písně (1887), Nové písně (1888), Písně otroka (1895), Modlitby k Nezná- mému (1896), Do světa širého (1908)
Povídky: Povídky, arabesky a humoresky (1878-83), Několik drobných povídek (1884), Humoresky, satiry a drobné črty (1887), Různé črty žertovné i vážné (1887), Několik povídek a různých črt (1888), Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (1888), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století (1888), Pestré cesty po Čechách (1891), Matěj Brouček na výstavě (1892), Jestřáb kontra Hrdlička (1897) Romány: Kandidát nesmrtelnosti (1879), Ikaros (1885), Druhý květ (1893) Korespondence: Svatopluk Čech rodičům. Uspořádal F. Strejček, 1946