Syn řemeslníka a podkrkonošského písmáka, narodil se v Miletíně 7. listopadu 1811.
Po studiu na gymnasiu v Hradci Králové a filosofických a právnických studiích v Praze se stal právníkem.
Seznámil se s Fr. Palackým D a zůstal jeho dobrým přítelem a pilným spolupracovníkem po celý život.
R. 1837 přijal Erben místo u soudu; v soukromí se zabýval historií a národopisem. Když opustil soudní
službu a začal pracovat v Královské české společnosti nauk a jako sekretář Českého muzea, konal mnohé
studijní cesty po českém venkově a registroval a zpracovával archívní materiály. S tím souvisela jeho
pozdější vydavatelská činnost.
V revolučním roce 1848 byl stoupencem názorů Palackého; byl členem
Národního výboru, účastníkem a jedním z organizátorů Slovanského sjezdu a v 1. 1848-49 pracoval jako
redaktor liberálních Pražských novin.
Roku 1851 se stal archivářem města Prahy, r. 1855 působil jako
redaktor časopisu Obzor a r. 1864 byl jmenován ředitelem pomocných úřadů pražských. Tím získal
po dlouhé době existenční jistotu pro svou rodinu.
V šedesátých letech již ve veřejném životě nepracoval,
r. 1867 se účastnil manifestační cesty do Moskvy. Zemřel 21. listopadu 1870 v Praze. Erbenova
literární tvorba obsahuje složku básnickou, sběratelskou a vydavatelskou v oblasti historie a literární
historie.
Východiskem jeho básnické činnosti je lidová tvorba, avšak ve zcela jiném smyslu než u Čelakovského.
Erbenovy básně nejsou ohlasem ani formálním, ani ideovým, ale syntetizují lidové mravní názory do určitých
tematických celků, ohraničených obecně lidskými životními situacemi. Jsou to například vztahy mezi matkou
a dítětem, problematika viny a trestu, pocit samoty a opuštěnosti apod. Jeho poselství dnešku je aktuální
právě pro zobecnění lidských situací, jimž věnuje pozornost. Jejich řešení v Erbenově poezii je založeno
na principech vyplývajících z básníkova přesvědčení o přísných a nezměnitelných a na lidech nezávislých
zákonitostech, jimiž se řídí vesmír. Od Máchy se liší tím, že pokládá již za překonané období,
"kdy oblibováno sobě v obrazích temných, hrůzných, hrobových, bez vyššího směru".
Pro zobrazení věčných lidských konfliktů mu nejlépe vyhovovala forma balady, v níž úspornost popisných
složek umožňuje básníkovi zpravidla dialogem mezi postavami pregnantně vyjádřit ústřední ideu.
Přitom epický charakter básní tvoří schůdnou cestu pro zachycení vývoje konfliktu a zrání myšlenky.
Jeho tvůrčí metoda se blíží metodě Máchově tím, že v jazykových výrazových prostředcích nepůsobí
originálností a neobvyklostí svého slovníku, ale osobitostí stylu, těžícího jednak z celého
předcházejícího básnického vývoje, jednak z těch oblastí lidového jazyka, v nichž ideová koncentrace
dosahuje svého vrcholu: v lidových rčeních, v expresívních vazbách apod. Erbenovy verše jsou hudební
a využívají hojně zvukomalby.
Tím vším jsou jeho básně typicky české, v jejich ideové hloubce můžeme
najít kořeny, které je spojují s úvahami nejlepších duchů národní kultury o základních otázkách života
a smrti jedince i národa, v minulosti, v básníkově době a kdykoli v budoucnosti. Tento charakter má
jediná Erbenova básnická sbírka Kytice z pověstí národních.
Kromě úvodní básně obsahuje dvanáct balad,
které vznikaly postupně v letech čtyřicátých a zejména v letech 1851-52; některé z nich byly před
vydáním sbírky uveřejněny v časopisech. Kytice v pozdějších dobách měla vliv nejen na básníky
(Neruda , Bezruč , Wolker aj.), ale inspirovala i hudebníky (např. Dvořáka, Fibicha) a výtvarné umělce,
zvláště malíře.
Plody národopisné a sběratelské činnosti Erbenovy jsou soustředěny v několika souborech.
Jsou to zejména Písně národní v Čechách, které po podstatném rozšíření o další nasbíraný materiál vyšly
jako Prostonárodní české písně a říkadla. Kromě toho pořádal Erben soubory národních bájí, pověstí a
pohádek, a to nejen českých (např. Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních).
Vedle sbírání lidových pohádek pracoval Erben i na pohádkách umělých v duchu lidové tvorby.
Snažil se však najít společné mytologické rysy jednotlivých námětů (boj dobra se zlem, víra ve spravedlnost,
otázka viny a trestu apod.). Uvědomil si, že i systém prostředků, které vytvářejí umělecký
obraz v pohádce, má stabilní prvky (konstrukce, zápletky, překážky a zkoušky, které musí hrdina
překonávat, systém jejich opakování, úvodní a závěrečné formule apod.). Tím opouštěl vypravovanou
podobu jednotlivých pohádek a tradic a vytvořil pohádku jako útvar celonárodního významu a jakousi
"ideální" tradici, v níž jednotlivé mýty se skládaly v mýtus celonárodní.
Tak například srovnáním
jednotlivých rozvojových variant pohádky Tři zlaté vlasy děda Vševěda vzniklo zpodobení slunečního mýtu
(boje a činy hrdinů symbolizují boj slunce a zimy). Tímto způsobem hodlal Erben zpracovat celé slovanské
bájesloví, byl to však úkol pro jedince nezvládnutelný. Vznikly jen dílčí studie O dvojici a trojici
v bájesloví slovanském a Slovanské báje o stvoření světa. V mnohém se tato Erbenova činnost, zejména
zpočátku, stýkala s činností B. Němcové D . Jako vydavatel památek staré české literatury pořídil
Erben edice některých děl jednotlivých autorů (Hus , Štítný , Komenský aj.) a vydal II. díl Výboru ze
starší české literatury (obsahuje zejména husitskou a humanistickou literaturu). I. díl vyšel 1845
přičiněním J. Jungmanna . Celé generace historiků 19. a 20. století vděčí Erbenovi za vydání díla Regesta
diplomatica necnon epistolaria Bohemiae et Moraviae, které zahájilo ediční řadu historických dokumentů
a listin. Regesta (= výtahy z listin) zaznamenávají a zpracovávají přes 1350 dokumentů z období od
r. 600 do r. 1253. Erben odbornou historickou literaturu také překládal, např. Nestorův letopis ruský
(1867), Dva zpěvy staroruské, totiž: O výpravě Igorově a Zadonštinu (1869) aj.
Díla:
Poezie: Kytice z pověstí národních (1853, 1861 2. rozšířené vydání, potom velmi často) Folklór: Písně národní v Čechách (3 sv., 1842-1845), Prostonárodní české písně a říkadla (1862-64), Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1865)
Vědecké práce: Regesta diplomatica necnon epistolaria Bohemiae et Moraviae (1855), O dvojici a trojici v bájesloví slovanském (1857), Výbor ze starší české literatury II (1856-1868), Slovanské báje o stvoření světa (1866)