Jitka Henryková - životopis

Autorka studovala filmovou dramaturgii v Praze, pracovala nějaký čas jako dramaturg, psala divadelní a rozhlasové hry později romány s útočným humorem zaměřené proti diktaruře, proti materialismu, násilí a válce. Patřila k tak zvaným „šuplatovým“ autorům. Jediné honoráře byly výslechy. Teprve od roku 1965 mohla díky politické oblevě začít vydávat. Její hry vysílal pražský, bavorský a hamburský rozhlas, její romány byly za pár dní rozebrané. Po sovětské okupaci emigrovala do Švýcarska, nejdřív do Curychu, potom do Lugána. Tam zjistila, že má schopnost léčit energií a otevřela si bio-energetickou praxi. Napsala devět románů a vyléčila řadu případů s kterými si universitní medicína nevěděla rady.

Díla:
Cena za rubikon, Moře, Žlutá Gloria, Fantazie pro němou lyru, Chrápající brontosaurus, Hele, myš!, Poslední vlak z Babylonu, Útěk do života, Koncert pro levou ruku , Všežravá hvězda, Klec, Salon, Hříšné město, Výchova spořádaného občana, Utkání pokračuje, Salon odmítnutých, Klec

Autorka o sobě
Narodila jsem se v Praze mezi dvěma světovými válkami. Po té druhé jsem dostala sebevražený nápad studovat filmovou dramaturgii na AMU. Pracovala jsem jako dramaturgyně hraného filmu, ale brzy mě vyhodili, protože jsem kritizovala neschopnost nadřízených a ostatní produkty doby. Za odměnu jsem dostala tak nadšený kádrový posudek, že mě nikde nesměli zaměstnat. Mohla jsem pracovat jen externě, jako lektorka nakladatelství Lidové demokracie a příležitostně jako autorka pro hudební oddělení televize. Jediné, čím jsem oplývala, byl čas. Pustila jsem se do psaní bez ohledu na cenzuru.

Můj první román Cena za rubikon čerpá látku z filmařského prostředí. Mladá, politicky nespolehlivá žena se snaží uskutečnit to, co považuje za své životní poslání, a přitom se nezkompromitovat. Na všech stranách naráží na záhadné potíže. Postupně začíná chápat, že jde o soudružskou spolupráci neschopných. Hrdinka komentuje všechno, i svoje jednání s bezohledným humorem.

Bylo mi jasné, že román nemůže vyjít, ale chtěla jsem zkusit co to v redakcích udělá. V nakladatelství Československý spisovatel způsobil zděšení. Redaktoři mi „přátelsky“ radili, abych ho zamkla a nikomu neukazovala. Když jsem žádala písemný posudek, řekli, že nic nečetli. Slíbila jsem jim, že hrdina mého příštího románu bude chválit.

V době maďarského povstání jsem napsala divadelní hru Moře. Je to tragedie s protiválečnou tendencí, komponovaná na Debussyho symfonickou báseň. Hudba v ní má podobnou úlohu jako chór v antické tragédii a ovlivňuje jednání postav, obyvatel domu v bombardovaném městě. Postupně se odhaluje jejich skutečný charakter a jejich vzájemný vztah. Dilia ji vydala třikrát za sebou, protože byla pořád rozebraná.

Moje další hra Žlutá Gloria je moderní podobenství o hřivnách, zaměřené proti tyranii a otroctví. Má tři paralelní významové vrstvy. Psychologická, byla určena hlavně pro censuru, ale diváci pochopili i politickou a metafysickou. V době začínající oblevy ji vydala Dilia.

Abych splnila svůj slib, začala jsem psát román o hrdinovi, který chválí. Je to literární podvodníček, hlavní postava románu Fantazie pro němou lyru. Díky spiknutí neschopných dělá kariéru s jedním vypůjčeným námětem, přes to, že neumí napsat ani větu. Jeho cesta ke slávě je plná ponížení a tvůrčí bezmoci. Chválí a žebrá o pomoc u každého od redakční sekretářky až ke svatému Tadeáškovi. Je to provokativní hra s hodnotami a ctnostmi, utrženými ze řetězu, se stylovými rovinami a s pravidly literárního řemesla, postavenými na hlavu.

V roce 1965 nastala taková obleva, že se nakladatelství Mladá fronta rozhodlo vydat román Cena za Rubikon. Byl za tři dny rozebraný, měl kladné kritiky a knihkupci žádali další výtisky. Ale díky geniálnímu hospodaření nebyl papír.

Vídeňské nakladatelství Universal Edition dalo přeložit moji hru Žlutá Gloria, takže jsem směla po prvé překročit hranici a jet do Vídně. Pražský rozhlas nastudoval mou adaptaci Žluté Glorie a čtyřikrát ji vysílal. Herci městských divadel dělali s divadelní hrou turné po republice.

Napsala jsem pro rozhlas další hru Chrápající brontosaurus. Nestvůra je bagr v novém sídlišti a zároveň symbol moderního přelidněného a odlidštěného velkoměsta, které se rozlézá na všechny strany a pohlcuje přírodu. Člověk v něm touží po štěstí, ale je obklopený zradou a zrazuje sám sebe. Vysílaná čtyřikrát pražským rozhlasem. Bavorský a hamburský rozhlas ji nechal přeložit a vysílal překlad pod názvem Das Netz. Rozhlasová hra Hele, myš! je o mladých lidech, na všech stranách tak překrmovaných lží, že ze vzdoru začnou mluvit pravdu. Všichni v jejich okolí jsou hluboce pohoršeni, cití se uraženi a ohroženi. Vysílal ji pražský rozhlas.

Díky tomu, že stát už zase neměl peníze, přestaly podniky dostávat subvence a musely na sebe vydělávat samy. V nakladatelstvích vypukla panika. Dokonce i Svoboda byla nucena místo politické literatury vydávat něco ke čtení. Chtěli mi znova vydat Cenu za rubikon ve velkém nákladu. Při tom se zeptali, co právě píšu. Řekla jsem, že nic pro ně. Román o literárním podvodníčkovi, surovou satiru na kulturní poměry v sovětském bloku. Šéfredaktor chtěl bezpodmínečně číst aspoň kus. Vyhověla jsem mu ho se škodolibou radostí. K mému přakvapení mě zavolal hned druhý den, řekl, že se už dávno tak nebavil a že mám rychle psát, aby ho mohli co nejřív vydat. Zároveň mi nabídl práci: psát pro jejich nakladatelství lektorské posudky. Bylo mi jasné, že taková obleva nemůže dlouho vydržet, ale přesto jsem využila příležitosti psát pravdu o výplodech prominentních packalů a prosazovat práce odmítaných autorů.

Některé z nich byly právě v tisku současně s mojí Fantazií pro němou lyru, když v Praze rachotily sovětské tanky. Nečekala jsem na nic a odjela se svým přítelem a s kufrem plným rukopisů bez pasu přes čtyři hranice do Švýcarska. Moje satira v Praze přesto vyšla a byla hned rozebraná.

Žila jsem v Curychu podle své osvědčené zásady: málo vydělávat, málo konzumovat. Pracovala jsem polodenně v gra-fickém ateliéru a dokončila román Poslední vlak z Babylonu. Jde v něm o civilizaci, v které nemůžeme žít. Utíkáme ze svých moderních měst a zamořujeme okolní přírodu. Hrdina prchá ve svém chatrném motorovém člunu a hledá malé dobrodružství na neděli. Ale jednou spadne do velkého dobrodružství, které převrátí na ruby jeho zavedený život. Vydalo nakladatelství CCCB v Holansku. Později vydalo ještě jednou Fantazii pro němou lyru.

V roce 1973 jsem znova „emigrovala“, tentokrát do Tesína. Tam jsem studovala přírodní medicínu, protože jsem o ní chtěla psát, ale při tom jsem se do ní zamilovala a zjistila, že mám schopnost léčit energií. Otevřela jsem si bioenergetickou praxi v Lugánu a začala se kromě psaní věnovat nejstaršímu umění: léčit bez nože a bez jedů. Konečně o mojí práci místo „odpovědných činitelů“ rozhodovali pacienti, kteří cítili výsledky na vlastním těle.

Ze získaných zkušeností jsem napsala román z léčitelského prostředí Útěk do života, který je zároveň literaturou faktu. Popisuje s humorem všechny přírodní způsoby útoku na nemoci. Hrdina, který pod tlakem nutnosti dělal kariéru v úřadě, je tak vyřízený, že se vrací do rodných hor, aby tam zmrznul v závěji. Při tom padne do ruky kamarádovi z mládí. Ten vede s manželkou a se starým místním lékařem kliniku pří-rodní medicíny. Zjistí se, že neslavný hrdina má paranormální schopnosti a místo v závěji skončí jakoúspěšný „učeň vrchní čarodějnice.“

Koncert pro levou ruku je novela komponovaná na Ravelův klavírní koncert. Inspirovala ho k němu tragédie rakouského klavíristy, který ztratil ve válce pravou ruku. Novela je zaměřená proti násilí a válce. Děj se odehrává ve vědomí a v podvědomí hlavní postavy, zatím co její dospívající syn, nadaný klavírista, ji hraje Ravelův koncert. Obsah je tragikomický jako celá naše civilizace.

V románu Všežravá hvězda jde o poměr matky, rozvedené intelektuálky, a dcery, která zdědila po ní přitažlivý zevnějšek a po tatíčkovi ostatní vlastnosti. Každá z nich by snad stačila jako důvod k rozvodu, kdyby se ovšem dcerušce podařilo ulovit nějakého zazobaného dobrodince.

Hrdina románu Klec, Tom, kdysi napsal: „Až budu velký, chtěl bych být důchodcem, mít sud s teplou sprchou a s příruční knihovnou, abych mohl každému, kdo přijde otravovat, říct vypadni a nezacláněj!“ Všichni považovali jeho slohový úkol za poslední žertík před maturitou, jenže Tom to myslel a myslí skoro vážně. Dnes je muž středních let, ještě pořád miluje řecké filosofy, hraje na klavír a je stejný šašek jako tenkrát. Proplouvá se svými zásadami i v naší utilitaristické společnosti a ovlivňuje každého, s kým přijde do styku.

Hlavní postava románu Salon odmítnutých je vědec, podezřelý z geniality. „Materialismus je přes osmdesát let vědecky překonaný,“ tvrdí. „Mrtvola, která leze vytrvale z hrobu, a všechno, čeho se dotkne, otráví mrtvolným jedem. “Marně se snažím pochopit, jak je možné, že miliardy obyvatel naší planety jsou ještě pořád ochotné tak oddaně jí sloužit. To je záhada, o které se dá psát buď na papíru promočeném slzami nebo se šibečním humorem. Jako obvykle jsem zvolila druhou možnost a protáhla své hrdiny šílenými situacemi plnými nečekaných zvratů.

Hříšné město, román, může být kterékoliv ze statisíců dnešních měst. Funkcionáři v něm kradou a ucpávají díry v rozpočtu prodejem půdy, která patří občanům. Kupci jsou převážně cizinci. Nakradli si doma tolik, že je pro ně jistější investovat kořist za hranicemi do železobetonových beden a zamořovat tam zbytky přírody. Jenže občánkové se začínají bránit. Trochu groteskním způsobem, ale přece.

V době odpočinku mezi romány se bavím psaním povídek. Sbírka se jmenuje Výchova spořádaného občana.

Moje psaní nikdy nekolidovalo s léčením, naopak. Obě činnosti se výborně doplňovaly. Když bylo všechno hezky zaběhnuté, vtrhly mi do života dva „revoluční objevy“ současně: Brucknerovy symfonie a moderní subnukleární fyzika. Nevěděla jsem, čemu se dřív věnovat. Teprve když se mi podařilo do obou vniknout, pochopila jsem jejich vzájemnou souvislost. Chybělo mi jen trochu rozumět teorii chaosu, abych si konečně udělala představu, jak funguje vesmír a lidský organismus, a jakého původu je energie, které sloužím jako kondenzátor a transformátor.