Božena Němcová, dívčím jménem Barbora Panklová, se narodila ve Vídni 4. února 1820 v rodině panského kočího Johanna Pankla, rakouského Němce. J~jí matka Terezie Novotná byla Češka a ve Vídni sloužila. Jako malé dítě se Němcová přestěhovala s rodiči na panství vévodkyně Zaháňské do Ratibořic u České Skalice. Na vytváření základů osobnosti Boženy Němcové měla zásadní blahodárný vliv babička z matčiny strany Magdaléna Novotná, tkadlena z Náchodska, která ji vychovávala za pobytu u své dcery v Ratibořicích v letech 1825-29. Němcová chodila do školy ve Skalici a ve Chvalkovicích (do r. 1833). R. 1837 byla provdána za finančního respicienta (později vrchního komisaře) Josefa Němce, o patnáct let staršího než ona. Manžel byl často překládán, od svatby do r. 1842 se stěhovali téměř každý rok: Červený Kostelec, kam se Němcová provdala, opustili 1838, následoval Josefov, 1839 Litomyšl, 1840 Polná a v roce 1842 Praha. V té době se jí narodily čtyři děti: Hynek (1838-1853), Karel (1839-1901), Theodora (1841-1920) a Jaroslav (1842-1898).
V Praze se mladá a krásná Božena Němcová brzy dokonale sžila s vlasteneckou inteligencí a stýkala se téměř se všemi představiteli tehdejší české a později i slovenské kultury. K jejím přátelům patřil Havlíček , Frič , Čelakovský , Erben , Jan Evangelista Purkyně (1787-1869), Nebeský , Klácel , Světlá , Podlipská , Jan Ignác Hanuš (1812-1869) a slovenští spisovatelé Samo Chalupka (1812-1883), Ján Chalupka (1791-1871), Janko Kráľ (1822-1876), Andrej Sládkovič (1820-1872) aj.
R. 1845 se rodina odstěhovala z Prahy do Domažlic, kde se Němcová věnovala národopisu, sběratelské Cinnosti a působila na politické uvědomění lidu. Několik měsíců v zimě 1847-48 bydleli ve Všerubech. Po revoluci 1848 byl J. Němec z politických důvodů přeložen do Nymburka a r. 1850 na podřízené místo v Liberci.
V těchto letech začalo hmotné i duševní strádání Němcové, které se stále stupňovalo, až se změnilo ve skutečnou bídu celé rodiny. Ještě na konci r. 1850 byl Němec přeložen do Miškovce (později Ďarmot) v Uhrách, Němcová s dorůstajícími dětmi se odebrala do Prahy. Politický postih jejího muže pokračoval, až r. 1857 byl po několikerém dalším překládání dán do výslužby s nepatrnou penzí.
Třináct let, které Němcová strávila v Praze, bylo přerušeno jen krátkým pobytem v Drážďanech a třemi cestami na Slovensko a do Uher (1851, 1852, 1855). Prakticky živila rodinu sama z nevelkých výtěžků své literární publicistické práce, někdy i z darů přátel. Napětí mezi manželi narůstalo po léta, avšak k rozchodu došlo až 1861, kdy se Němcová odstěhovala do Litomyšle, aby se na přání nakladatele Augusty ujala redakce svých spisů (vyšlo 8 sv., 1862-63). Na smrt nemocná a zbídačená se brzy vrátila do Prahy a 20. ledna 1862 zemřela. Její hrob je na Vyšehradě.
Němcová vstoupila do literatury v letech 1844-48 lyrickými básněmi vlasteneckými a milostně sentimentálními. Pozoruhodným rysem některých veršů z této doby je vyslovení požadavku účasti žen na politickém národně osvobozeneckém zápase (např. Ženám českým).
První prozaické dílo Němcové Národní báchorky a pověsti prozradily autorčin osobitý vypravěčský talent.
Začala tak uskutečňovat úmysly Erbenovy o funkci lidové pohádky v umělém písemnictví.
Erben velmi oceňoval tuto práci a ve své Kytici například komponoval Zlatý kolovrat a Vrbu podle Němcové.
Slovenské pohádky a pověsti Němcové se více drží lidových předloh. Se sběratelskou činností Němcové rovněž souvisí
často politicky velmi aktuální národopisné studie z Domažlicka, z nichž některé J. Fučík označil jako "první moderní
prózu českou" (Obrazy z okolí domažlického - pro HavIíčkův časopis Česká včela, Selská politika, Hospodyně,
na slovíčko a další). K nim se přimykají studie ze západních Čech (Dojmy z Lázní Františkových - 1846) a črty
ze Slovenska a z Uher (Uherské město Ďarmoty, Kraje a lesy na Zvolensku, Obrazy ze života slovenského a jiné).
Ve většině těchto prací je naprosto jasné směřování Němcové k realismu. "Poznáš v těch Obrazech z okolí domažlického
líbeznou duši básnickou, která miluje život, laskavou duši, která se nechce jen dívat, ale i účastnit se, nejen
vyprávět dobré, ale i radovat se s ním, nejen vykládat o zlém, ale i měnit." (J. Fučík) Novelistická tvorba Němcové,
zveřejňovaná nejprve v časopisech, začíná drobnými povídkami Dlouhá noc, Obrázek vesnický aj.
Největší počet povídek napsala Němcová v posledních deseti letech svého života. Odrážejí se v nich kromě typických rysů českého venkova v předrevoluční době i aktuální společenské otázky padesátých let. Nejprve vznikly povídky Baruška (zde působí i příklad George Sandové), Rozárka, Babička, Karla, Divá Bára. Zejména na hlavních ženských postavách zdůraznila autorka charakteristické mravní vlastnosti českého člověka. Následovaly povídky Pohorská vesnice, V zámku a v podzámčí, Chudí lidé a Dobrý člověk. Zobrazují konflikty mezi různými společenskými vrstvami a třídami nebo otázky generačních vztahů. Téma "dobrého člověka" není tu u Němcové zdaleka ojedinělé a v každé téměř próze najdeme lidský typ, který ztělesňuje autorčiny představy o skutečném člověku, představiteli prostého lidství, jak jej poznala mezi lidem. Zájem Němcové o společenskou problematiku dal podnět ke vzniku Klácelových o Listů přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu a sama Němcová v některých svých povídkách řešila společenské konflikty z hlediska utopického socialismu (např. V zámku a v podzámčí, Dobrý člověk). Toto smiřování protikladů, které tak ostře a nezastřeně vystupují v obrazech ze života lidu, není však u Němcové nějakou falší, ale východiskem z nouze, protože jiné řešení situace jako myslitelka i spisovatelka nemohla ve své době znát.
Zvláštní místo v díle Němcové zaujímá povídka Babička (vyšla poprvé ve čtyřech sešitech od května do srpna 1855). Autorka o ní napsala v jednom dopise velmi skromně: "Celá ta novela ovšem není tak výborná. Je to tichý život venkovský, zvyky, obyčeje, svátky i pověry lidu v okolí náchodském. Reprezentantka tohoto staročeského života je babička, v tiché domácnosti v kole vnoučat, které patří dceři, dceři v městě odchované." Zdeněk Nejedlý charakterizoval toto arcidílo české literatury takto: "Co jest vlastně "Babička"? Divná to zajisté otázka, a přece dost těžko umíme na ni odpověděti. Jistě, že to jest báseň, ale jest to i vzácný obraz života našeho venkova v době předbřeznové. . . kniha životní moudrosti. . . konkrétnosti jsou tu tak prohloubeny, dovedeny až k samým svým kořenům, že tím nabývají daleko širšího, obecného významu."
Babička je však také vrcholným dílem jazykově uměleckým. ,;Styl Němcové nebyl dostižen žádným ze současníků a v pozdější české literatuře je málo příkladů tak dokonalé, vyrovnané harmonie slova a myšlenky, tak čistého a prostého výrazu citu a tak přirozené a přec umělé a výstižné mluvy." (V. Tille)
Němcová má svou tvorbou podíl i na sbližování českého a slovenského národa a je- jich kultur (Chýše pod horami, Pohorská vesnice), které mělo také význam politický, i když Němcová někde vztahy idealizovala, zejména v otázkách obecně společenských - jak je tomu právě v Pohorské vesnici.
Pro svou českost i myšlenkovou hloubku se stala Němcová a její dílo nejen zdrojem inspirace pro výtvarníky a hudební skladatele, ale i zdrojem naděje a odvahy mnohým českým spisovatelům pozdějších generací, zvláště v těžkých dobách národních dějin, jak o tom podávají svědectví verše Dykovy , Halasovy, Seifertovy, stati a studie Horovy, Fučíkovy a jiných. Vladislav Vančura o ní napsal (asi r. 1940): "Božena Němcová je geniální spisovatelka a všechno, co je lidské, a všechno, co je životné, je v ní obsaženo. Její dílo se přebudovává podle potřeb a rytmu současného života. Pokaždé vstupuje tak do popředí jiná složka jejího díla a mění seskupení všech složek ostatních. To jsou právě znaky nesmrtelnosti, to jsou znaky arciděl."
Díla:
Próza: Národní báchorky a pověsti (7 sešitů, 1845-46, 2. vyd. 14 sešitů, 1854-55), Domácí nemoc (1846), Dlouhá noc (1846), Obrázek vesnický (1847), Baruška (1852), Rozárka (1854), Babička (1855, do r. 1962 312 vydání v češtině), Karla (1855),
Divá Bára (1855), Pohorská vesnice (1856), V zámku a v podzámčí (1856), Chudí lidé (1856), Dobrý člověk (1858), Chýše pod horami (1858), Slovenské pohádky a pověsti (1857-58). Všechny práce Němcové vycházely pak knižně až v Sebraných spisech (8 sv. 1862-63, 9 sv. 1869-91, 14 sv. 1904-20, 14 sv. 1928 - 30)