Jan Neruda (1834-1891)
"Mne osud do kolébky tvrdé dal, pak na kazajku záplatu mi přišil," tak charakterizoval výstižně
Neruda svůj sociální původ.
Narodil se poměrně starým rodičům, Barboře a Antonínu Nerudovým,
9. července 1834 v Praze na Malé Straně. Otec, vojenský vysloužilec, měl kantýnu a později
trafiku, matka posluhovala, mj. také v rodině proslulého geologa Joachima Barranda. Tísnivé
sociální poměry dětství a mládí daly Nerudovi podle vlastního svědectví pocítit záhy
společenskou nerovnost: "Chléb, který jsem od dětinství jídal, nenáležel nikdy mně, náležel
vždy hokyni, pekaři, a já se co hoch tomu nemálo divil, až jsem tomu přivykl, že mi lidé
vyčítali, že žiji na útraty jejich.
A můj otec pracoval přece až do poslední chvíle, od rána bílého až do noci..."
Neruda studoval nejprve na malostranském německém gymnasiu, jako gymnasista prožil revoluční
rok 1848, a soudíme-li podle řady zmínek v jeho díle i podle povídky "Jak to přišlo...",
prožíval revoluční události velmi intenzívně. R. 1850 přestoupil na akademické gymnasium,
kde byl ředitelem V. K. Klicpera o .. Ústav byl znám čilým vlasteneckým ruchem.
Mezi Nerudovými
spolužáky byl např. Gusta.v Pfleger , Vít. Hálek aj. Po maturitě dal se zapsat na práva, ale
již příštího roku se dal otcem přimět, aby vstoupil jako aspirant do zemského vojenského
účetního úřadu. Mladý Neruda však ani v nejmenším netoužil po úřednické dráze, proto také
v tomto místě vydržel necelý rok. Po dalších nedorozuměních s otcem, který si přál, aby syn
nastoupil co nejdřív do prvého zaměstnání s platem, vstupuje mladý Neruda r. 1855 opět na
universitu, ale tentokrát na filosofii.
Od r. 1856 je zaměstnán (při studiu) jako lokálkář
v německých novinách Tagesbote. Pro příštího fejetonistu a povídkáře to byla výborná škola,
neboť z novinářské praxe nabyl smyslu pro význam drobných životních faktů, pro společenskou
problematiku a život městského člověka. Po přechodném výpomocném učitelování na reálce v
Mikulášské ulici (1858-59), kde krátce učil také Jak. Arbesa , věnoval se natrvalo novinářství.
Literárně vystoupil r. 1857 sbírkou veršů Hřbitovní kvítí. Vyšla téměř současně s Hálkovými
Večerními písněmi a zahrnovala reflexívní lyriku drsného výrazu a ironického pohledu na svět.
Nálady zklamání a hořkosti vyplývaly z těžkých sociálních poměrů i z osobní skepse. Navíc
působil i silný a ne plně strávený vliv H. Heineho. Čtenáři a kritika přijali sbírku s
nepochopením. Její význam není v kvalitách uměleckých, má spíše hodnotu psychologickou,
společenskokritickou a literárněhistorickou.
Téměř současně organizoval Neruda spolu s Hálkem vydání almanachu Máj (1858), jímž poprvé
vystoupila na veřejnost mladá básnická generace, označovaná později jako májovci. Mladí
spisovatelé tvořili poměrně jednotnou názorovou skupinu. Kromě organizátorů Hálka a Nerudy
přispěli do almanachu z mladých spisovatelů Adolf Heyduk , Rudolf Mayer , Karolina Světlá ,
Sofie Podlipská a Jos. Václav Frič , ze starších K. Sabina , K. J. Erben a B. Němcová.
Mladí spisovatelé se manifestačně přihlásili k Máchovi, v jehož díle spatřovali to, co
sami prožívali: rozpor mezi velkými ideály a tísnivou dobou, která je nedovoluje uskutečnit.
Přijímali Máchovu revoluční romantiku i jeho světobol, znásobený ještě pocity trpkosti
moderního člověka. V tvorbě Erbena a Němcové spatřovali obraz národního života a mravního
názoru na smysl lidského života.
Almanach Máj vzbudil odpor. Zástupce staromilců a vyznavač opatrnické národní politiky,
Jakub Malý , vytkl mladým nedostatek národního cítění a kopírování cizích vzorů.
Proti Malému zaútočil Neruda anonymně vydaným veršovaným pamfletem U nás (1858), který
byl zahájením boje proti starší generaci, označující mladé za kosmopolity a heinovské
rozervance. V Humoristickém kalendáři (1859) ironizuje Neruda starší spisovatele pro
jejich konzervativnost a nedostatek odvahy vyslovovat se k palčivým otázkám doby.
Jeden z nich, Jakub Malý , také nemlčel, zaútočil však na Hálka, v němž viděl nejen
vůdce mladých básníků, ale i autora pamfletu. Na obranu mladé generace vystoupili
K. Sabina D a J. V. Frič . Neruda formuloval program mladých takto: chtějí se odvrátit
od historismu k současnosti, volají po zdravém kosmopolitismu, který neoslabí národní
povahu, ale naopak posílí národní ráz literatury. Kolem r. 1860 bylo již zřejmé, že
koncepce mladých zvítězila. V bojích proti konzervativcům prokázal Neruda své kritické
a polemické schopnosti, které ostatně projevil i jako redaktor Obrazů života (1859-1860).
V r. 1860 vstoupil do redakce Času, po roce přešel do Hlasu a od r. 1865 do Národních
listů, do nichž potom přispíval až do konce života fejetony a kritickými literárními
a divadelními glosami. Kratší dobu redigoval také jiné časopisy (Rodinná kronika,
Květy a Lumír). Od začátku 80. let řídil edici Poetické besedy.
Jako student se seznámil Neruda ve vlastenecké rodině Holinů, kde poznal významné
literární osobnosti starší generace (Hanku, Erbena, Němcovou), s Annou Holinovou.
Milostný poměr s Annou trval řadu let, ale pro Nerudovu existenční nezajištěnost
skončil nakonec rozchodem. R. 1862 prožil Neruda krátký, ale hluboký citový vztah
ke spisovatelce Karolíně Světlé. Zklamání z rozchodu vyvážil obrodný vliv Světlé
na Nerudovu tvorbu.
Třetí velkou lásku k mladičké Terezii Macháčkové v letech
1864-65 přervala náhlá smrt dívky. Dva pozdní milostné vzněty (k neteři Aničce
Tiché v letech 1879-80 a r. 1887 k Boženě Vlachové) přerušila Nerudova nemoc.
Deset let po Hřbitovním kvítí vydal Neruda sbírku Knihy veršů (1868). Znamenala
ve své době významný umělecký čin, i když si toho současníci nebyli plně vědomi.
Ve srovnání s první sbírkou se v Knihách veršů neobyčejně rozšířil látkový okruh:
sbírka obsahuje balady, osobní a rodinnou lyriku, reflexívní básně, v nichž se
Neruda zamýšlí nad problematikou sociální i národní. Ideový chaos první sbírky
mizí, v lyrice se projevuje Neruda melodičtěji, v epice plněji a vyváženěji.
Nechybí tu ironie, ale ta právě slouží k potlačení pesimismu. Tři oddíly sbírky
(Kniha veršů výpravných, Kniha veršů lyrických a Kniha veršů časových a příležitých)
vyslovovaly mnohem objektivněji Nerudův postoj k světu než Hřbitovní kvítí. Z epických
básní jsou nejvýznamnější balady, představující na rozdíl od mytického typu Erbenovy
o balady modernější útvar naplněný soudobou sociální problematikou (Dobrovolník,
Dědova mísa, Mrtvá nevěsta, Před fortnou milosrdných).
Cykly Matičce, Otci a Anně
obsahují Nerudovu rodinnou a milostnou lyriku. Nemají všechny stejnou úroveň.
Uměleckým procítěním a vřelostí citu stojí nejvýš cyklus Matičce, lyricky čistý,
vroucí. V poměru k matce zaujímá Neruda postoj malého dítěte, které potřebuje teplo
a mateřskou lásku. Naproti tornu cyklus Otci ukazuje Nerudu v jeho mužné otevřenosti
a upřímnosti. Cyklus Anně je umělecky až překvapivě tradiční. Cyklus Elegické hříčky
jakoby předjímal pozdější Prosté motivy (Již se ta zima milená / zakrátko dokrvácí /
a v rozloučení její vzdech / divoce zaburácí).
Pro druhé vydání sbírky dodal Neruda některé básně své životní konfese (Vším jsem
byl rád, Našel jsem se).
Ještě před Knihami veršů vydal Neruda r. 1864 svou první prozaickou knihu Arabesky.
Vznikaly od r. 1858 a vycházely předtím časopisecky. Obsahují drobné povídky a fejetony,
látkově čerpané ze všedního života, k němuž autor zaujímá mnohde velmi kritické stanovisko,
které je v pozdějších prózách (Povídky malostranské) tlumeno jistou shovívavostí.
Představují také rázovité pražské figurky nebo ztroskotané umělce (Z pamětí kočujícího
herce, Franc), ale i povídky autobiografické (Byl darebákem). Realistický pohled na osudy
hrdinů mísí se v knize jen ojediněle s romantickou zálibou pro výjimečné osudy (Ty nemáš srdce).
Do rozhraní padesátých a šedesátých let spadají Nerudovy dramatické pokusy, ne příliš
úspěšné (veselohry Ženich z Izladu, Prodaná láska, Žena miluje srdnatost a tragédie
Francesca di Rimini). Neruda byl dostatečně autokritický a k dramatické tvorbě se již
nevrátil, i když zůstal divadlu věrný jako zasvěcený divadelní referent a kritik.
Zvlášť pozorně sledoval hry v Prozatímním divadle.
Neruda byl první náš spisovatel, který rozsáhlými cestami poznal řadu evropských i
mimoevropských zemí (Německo, Francii, Itálii, Uhry, Řecko, Turecko, Egypt). Byl bystrým
pozorovatelem a své zážitky z cest dovedl čtenáři sdělit přitažlivou, živou a bystrou
formou.
Z Nerudových cestopisů vynikají Pařížské. obrázky (později přejmenované na Menší
cesty) a Obrazy z ciziny, do nichž vtělil i své dojmy z Itálie a Egypta.
Pozorovatelský talent a zájem o sociální problematiku osvědčil Neruda i v próze Trhani,
jakési beletrizované studii o životě dělníků zaměstnaných při stavbě železnice.
Tragické stránky jejich živoření prosvětluje Neruda groteskním humorem.
Trvalo celých deset let od Knih veršů, než vydal Neruda další básnickou knihu,
Písně kosmické. Básník se již smířil se světem a vyrovnal se s vnitřními rozpory.
Písně kosmické vyslovují moderní životní pocit, víru v pokrok lidstva. Jejich
optimismus vychází také ze změněných dobových poměrů, z nadějí vkládaných do rozvoje
přírodních věd. Vzájemné vztahy mezi lidmi i národy konfrontuje básník s řádem vesmíru,
z jeho pevných a neměnných zákonů vyvozuje i optimistickou víru v budoucnost vlastního
národa (Vzhůru již hlavu, národe). Pololidové popěvky spolu s hymnickými ódami a
vlasteneckými deklamacemi přibližovaly Nerudovy básně vkusu soudobého čtenáře. Není
proto divu, že Kosmickými písněmi stanul Neruda rázem mezi prvními básníky.
Ve stejném roce jako Písně kosmické vyšla i Nerudova nejvýznamnější kniha prozaická,
Povídky malostranské. Na rozdíl od Arabese,k je tento soubor 13 povídek kompozičně
jednotnější a jejich význam je zejména v mistrovské charakteristice postav, prostředí
a událostí čtyřicátých a padesátých let 19. století na Malé Straně.
Střídání postupu vážného s humorným nebo tragikomickým umožňuje autorovi jen nepřímou
kritiku maloměšťáckého sobectví a omezenosti. Autobiografické povídky jsou často
pojaty humorně.
V Povídkách malostranských dostoupilo Nerudovo vyprávěčské umění, jeho soucítění
s lidmi, porozumění prostým lidem i něžná vzpomínka na dětství svého vrcholu.
Z prvků lidové epiky a křesťanského mýtu vyrostla sbírka Balady a romance. Touto
sbírkou zahájil Neruda edici Poetických besed, které řídil a které měly zahrnovat
básnické práce všech tří soudobých literárních generací: májovců, ruchovců i lumírovců.
Balady a romance se staly klasickou knihou české poezie, z celé Nerudovy tvorby
zapadají také nejvíc do české národní tradice.
Nerudovi se tu podařilo tradiční formou vyjádřit postoj moderního člověka k světu.
Důležité bylo to, že tento postoj byl postojem člověka z lidu, s nímž se básník
svým uměleckým i lidským vývojem zcela ztotožnil. Balady a romance se zabývají
lidskými vztahy, zejména vztahy matky a dítěte (Balada horská, Balada dětská,
Romance helgolandská), otázkami národního charakteru (Romance o Karlu IV.,
Romance o jaře 1848, Balada o polce), a také látkami legendárními a biblickými, v nichž jsou však biblické výjevy aktualizovány a zlidověny, nadto laskavým humorem zdůvěrněny, takže ztrácejí původní charakter náboženského mýtu.
Rozlišení básní na balady a romance je podle tehdejšího úzu velmi libovolné, některé balady mají ráz legendy nebo romance (Balada o svatbě v Kanaán), naopak básně označené jako romance mají baladický charakter (Romance helgolandská). Celá sbírka budí dojem objektivnosti, ale osobní přízvuk je patrný zejména v těch skladbách, které se dotýkají vztahu matky a dítěte nebo které vyjadřují národní problematiku (Balada horská, Romance o jaře 1848).
Nejsubjektivnější Nerudovou sbírkou, poslední, kterou vydal za svého života, jsou Prosté motivy. Vyslovují básníkovu osamělost, naděje na milostné štěstí a posléze rezignaci a životní usmířen.í. Sbírka není však jen básníkovým citovým deníkem, vyjadřuje obecnější pocity ve spojení s přírodními obrazy. Rozdělení na čtyři oddíly podle jednotlivých, ročních období symbolizuje paralelu přírodního rytmu s údobími lidského života. Básně zahrnuté do Prostých motivů dávají nahlédnout i do básníkova citového života: probuzení zestárlých, nedůvěřivých smyslů ze zimního spánku k prvním krokům jarní přírodou, k opojnému prožití horkého léta a potom poznání, že šlo o lest přírody: smysly zůstaly staré, šediny nezmizely, je třeba myslet na rezignaci.
Podobně jako stavba sbírky je ucelený i její básnický styl. V básnickém slovním oproštění dosáhl Neruda neobyčejné účinnosti.
Po Nerudově smrti se nalezly v básníkově rukopisné pozůstalosti pozoruhodné básně, zpodobující patetický obraz národního utrpení, tvrdého zápasu i nadějí. Jaroslav Vrchlický D je roztřídil a vydal s názvem Zpěvy páteční. Záměrem Nerudovým bylo připravit sbírku elegických veršů o těžkém údělu národa i "zpěvy klidu a mužné síly": vedle zpěvů Velkého pátku také zpěvy Bílé soboty jako symbolu národního vzkříšení. Vrchlický uspořádal básně podle Nerudova plánu formulovaného již r. 1872. Většina básní Zpěvů pátečních, pojatých hymnicky a pateticky, vyslovuje tragiku českých dějin, ale i pevné odhodlání pokračovat v odkazu předků v bojích o národní svobodu. Za lepší budoucnost je však třeba bojovat: "Dej osud bojů nám, co muž a rek jich snese, / pak ale nad hlavou at ráno rozbřeskne se, / z červánků slunce vyskoč, lehni českým polem - / bud v ~echách bílý den a plno růží kolem."
Od sklonku sedmdesátých let Neruda často churavěl, po smrti své matky (1869) a odcizení několika přátel žil většinou v ústraní, sužován vleklými chorobami, které jej trvale poutaly k pražskému bytu ve Vladislavově ulici. Zemřel v Praze 22. srpna 1891 a je pohřben na Vyšehradě.
Neruda patří k největším zjevům české literatury. Jeho šest básnických sbírek má zakladatelský význam pro českou poezii. Stal se zakladatelem českého fejetonu a mistrem drobné umělecké črty. Byl vynikajícím novinářem, bystrým politickým a sociálním myslitelem. Po celý život si uchoval velmi vřelý vztah k lidovým vrstvám, které mu splývaly s proletariátem, k němuž se sáxn počítal, a proto dovedl ocenit i nastupující dělnické hnutí (fejeton První máj 1890).
Za svého života nebyl plně doceněn, dlouho zůstával ve stínu svého druha, život- ním osudem i umělecky šťastnějšího Vít. Hálka. Později překrývala jeho tvorbu popularita Sv. Čecha a Jar. Vrchlického. Ačkoli nezaložil vlastní školu, působil různými
složkami svého mnohotvárného díla na mnohé mladší spisovatele (Quis v baladické tvorbě, Herrmann o v žánrové kresbě z pražského prostředí, V. Mrštík o v pražských románech, K. M. Čapek-Chod ; v poezii působil na Sládka , Machara , přesáhl svým vlivem až do 20. století, např. na Františka Hrubína a Karla Čapka).
Své demokratické smýšlení s výrazným sociálním cítěním projevil celým dílem a dělnickou třídu chápal jako dědice slavných husitských tradic. Případně napsal J. Fučík: "Je to náš největší básník, vidoucí ještě i daleko přes nás do budoucnosti."
Díla:
Poezie: Hřbitovní kvítí (1858), U nás (anonym. 1858), Knihy veršů (1868), Písně kosmické (1878), Balady a romance (1883), Prosté motivy (1883), Zpěvy páteční (posmrtně 1896)
Próza: Pařížské obrázky (1863), Arabesky (1864), Různí lidé (1871), Obrazy z ciziny (1872), Stadie krátké a kratší (1876), Žerty hravé i dravé (1877), Menší cesty (1877), Povídky malostranské (1878), Trhani (1872, samostatně 1888)
Dramata: Ženich z hladu (1859), Prodaná láska (1859), Francesca di Rimini1860)