na úvod
výběr dalších autorů

Fráňa Šrámek (1877-1952) - životopis


Narodil se 19. ledna 1877 v Sobotce, ale již v roce 1882 se rodina přestěhovala do Zbiroha a brzy nato do Písku, kde Šrámek studoval gymnasium a potom v Praze práva; ta však nedokončil a věnoval se literatuře. Patřil k Neumannově o anarchistické skupině kolem časopisu Nový kult. Pro účast na demonstracích a pro antimilitaristickou báseň Píšou mi psaní byl dvakrát vězněn. Za první světové války musel na ruskou a italskou frontu, konec války prožil u útvaru vojenského tisku ve Vídni. Po válce se sblfžil s literární skupinou kolem K. Čapka, ale většinou žil samotářsky v Praze, odkud pravidelně zajížděl do rodného Sobotecka. Zemřel 1. července 1952 v Praze.

Fráňa Šrámek patří k mladším básníkům generace let devadesátých a prošel postupně mnohými proudy, které zasáhly jeho vrstevníky, i když neprožíval vše stejně intenzívně. Anarchismus a antimilitarismus v postojích, spolu s impresionismem, symbolismem a dekadencí v umělecké tvorbě, charakterizují Šrámkovo první tvůrčí období. Verše i próza těchto mladých let jsou nejcennějším přínosem pro českou literaturu z počátku 20. století. Konflikt s měšťáckým prostředím a tvrdost odbojného stanoviska mu získávaly sympatie nejen mezi uměleckou mládeží, ale i mezi dělnictvem, kde prakticky politicky pracoval. Některé jeho verše v podobě písní se staly majetkem bojujícího proletariátu. V duchu těchto idejí jsou neseny Šrámkovy sbírky Žívota bído, přec tě mám rád a Modrý a rudý, i prózy Ejhle člověk, Sedmibolestní a Kamení, srdce a oblaka. Šrámkovi hrdinové, podobně jako sám autor, prožívají rozpor mezi svými tužbami a realitou, která je znemožňuje uskutečnit. Tragické konflikty se odehrávají především v oblasti citové.

I básnický výraz Šrámkův je silně emocionální, zkratkovitý, čerpající také z jazyka lidového, zejména z městského folklóru.

V dalším svém vývoji se Šrámek uchyluje stále více od společenské revolty k chvále smyslového života, kdy hluboce prožívá zvláště vztahy milostné v jejich přirozené vnitřní dialektice. Avšak ani tento intimní svět není ušetřen důsledků společenských otřesů, jak o tom svědčí sbírka Splav a drama Léto. Próza tohoto období, reprezentovaná lyrickým, impresionistickým románem Stříbrný vítr, vypravuje o studentovi Janu Ratkinovi, který prochází v podstatě tím, co prožíval sám autor ve svém dospívání: vzpouru proti omezujícímu a omezenému prostředí a touhu nespoutanou silou se vypořádat s životem a se světem. Křivka Šrámkovy prózy potom klesá z optimistického rozletu k pochybnostem a životním zklamáním v románu Křižovatky a k živočišně pudové složce lidské bytosti v románu Tělo.

K tematice raných antimilitaristických veršů se Šrámek vrací pod dojmy první světové války jak v próze Žasnoucí voják, tak v dramatu Hagenbek, jemuž nechybí satirické ostří.

Všechna poválečná tvorba Šrámkova nese v sobě stopy básníkova stárnutí a smiřování se světem, proti němuž v mladých letech ve jménu mládí a života vyjel do boje. Typickým dílem pro tento vývoj je drama Měsíc nad řekou a další, ne příliš zdařilé drama Plačící satyr s náladou rezignace a melancholie. Poezie tohoto období je rovněž mírná a rezignující se zřejmou tendencí návratů do rodného kraje kolem Sobotky (Básně, Nové básně).

Naposledy zaznívá básníkův protiválečný hlas ve sbírce z poloviny meziválečného období Ještě zní.

Ve vysokém věku, v době druhé světové války, píše Šrámek verše své sbírky Rány, růže. Jsou svědectvím o pevných národních i sociálních, kořenech básníkových, z kterých v době mládí rostl buřič a v šedinách z nich vypučely ratolesti mužného odporu proti útlaku, násilí a bezpráví .

Šrámkovo působení na mladé básníky po první světové válce (na Wolkra a jeho druhy) je trvalým přínosem pro moderní českou poezii. "Jakkoliv jeho básnická cesta nebyla zdaleka tak nosná, jako některých jiných příslušníků jeho generace, přece, zdá se, naplnil ve vývojové symfonii doby svou tvorbou jednu nutnou její složku." (B. Václavek)

Díla:
Próza: Sláva života (1903), Ejhle člověk (1904), Sedmibolestní (1905), Kamení, srdce a oblaka (1906), Stříbrný vítr (1910), Křižovatky (1913), Tělo (1919), Žasnoucí voják (1924), Past (1931) Poezie: Života bído, přec tě mám rád (1905), Modrý a rudý (1906), Splav (1916), Básně (1926), Nové básně (1928), Ještě zní (1933), Rány, růže (1945) Dramata: Červen (1905), Léto (1915), Hagenbek (1920), Měsíc nad řekou (1922), Plačící satyr (1923)


***

výběr dalších autorů
na úvod