Zakladatel moderního českého divadla, tvůrce národní hymny a významný prozaik se narodil v Kutné Hoře 4. února 1808. Základní školní vzdělání získal Tyl v rodišti, od r. 1822 studoval na akademickém gymnasiu v Praze a od r. 1826
v Hradci Králové, kde bydlil u V. K. Klicpery . O prázdninách hrával se spolužáky v Kutné Hoře divadlo.
Na filosofii se vrátil Tyl do Prahy, ale již roku 1829 se stal členem Hihmerovy kočovné divadelní
společnosti, hrál v českých hrách na venkově, a když se společnost rozpadla, jezdil a hrál s cizími společnostmi
v Bavorsku, severní Itálii a v Sasku. Když po r. 1831 nalezl trvalejší obživu jako vojenský účetní v
pražských josefských kasárnách, začal intenzívně pracovat jako ochotnický herec, dramatický spisovatel a
překladatel, redaktor a organizátor společenského života v Praze.
V letech 1835-1837 byl ředitelem českého ochotnického Kajetánského divadla, kde hrával i K. H. Mácha 4. R. 1842 opustil Tyl místo u vojenské správy a působil jako režisér českého divadla v Růžové ulici, od roku 1846 byl dramaturgem českých her ve Stavovském divadle. V revolučních událostech r. 1848 sympatizoval s liberály, ale měl porozumění i pro radikální demokracii a stal se poslancem říšského sněmu. Když sílící reakce postihla r. 1851 i Stavovské divadlo, byla mu odňata státní subvence, český soubor byl rozpuštěn a Tyl se stal terčem útoků některých konkurenčních kolegů; odešel proto s přáteli z Prahy a živil se až do smrti jako kočovný herec (ve společnosti J. Kulase a později F. Zóllnera). Rostoucí bída a pracovní vyčerpání mu přivodily předčasnou smrt. Tyl zemřel 1l. července 1856 v Plzni. Jeho hrob je na tamním mikulášském hřbitově.
České předbřeznové časopisectví je výrazně poznamenáno Tylovou činností redaktorskou.
Roku 1833 se ujal redakce časopisu Jindy a nyní (od r. 1834 vycházel pod názvem Květy české, od r. 1835 Květy)
a za tři léta z něho vytvořil jeden z nejlepších časopisů své doby. V letech 1840-41 řídil časopis Vlastimil,
vydával sborníky Pomněnky, České besedy a sbírku divadelních her Česká Thalia. V letech 1846-47 redigoval a sám
psal lidovýchovný dvouměsíčník Pražský posel, který v revoluci plnil politické úkoly. V roce 1849 vyšlo několik desítek
čísel Sedlských novin pro venkovské obyvatelstvo, pák byly úředně zastaveny.
Tyl užíval často pseudonymů, např. M. Horský, Horník, Mírumil Kutnohorský, Jan Vítek aj.
Tylova próza začíná historickou povídkou Statný Beneda, vzniklou ještě ve studentských letech. Mnoho dalších historických i vlasteneckých povídek uveřejňoval v časopisech. Bohatým zdrojem námětů byla Tylovi slavná historie rodného města, z níž čerpal látku i .k nejzdařilejším novelám Rozína Ruthardová a Dekret kutnohorský. Historie mu sloužila jako prostředek k vyjádření aktuálních problémů národní společnosti. Dstrou polemiku vzbudil první Tylův román Poslední Čech. Havlíček o román odrnítl, protože neodpovídal jeho představám o dalším programu národního hnutí. Vytýkal Tylovi zejména snahu získat pro národní věc šlechtu, zkreslování současné situace, a vytkl mu i umělecké nedostatky. Kritizoval tím romantický sentimentalisxnus tehdejší české beletrie z pozic svého politického i literárního realismu.
V novelách ze současného života reaguje Tyl citlivě na různé dobové otázky a věnuje pozornost zvláště romanticky pojatým hrdinům ze světa herců, bludných umělců apod. Patří sem např. povídky Hudební dobrodruzi, Pout českých umělců, Pomněnky z Roztěže a Divadelní ředitel. Mnohde se ozve autobiografický rys, vzpomfnka na dětství a domov apod.
Těžiště Tylovy literární tvorby je v divadelních hrách, které Ize podle námětů rozdělit do tří skupin. Jsou to dramatické báchorky, historické hry, a konečně dramata se souěasnou tematikou. Báchorky Strakonický dudák, Jiříkovo vidění, Tvrdohlavá žena, Lesní panna aj. přes svou pohádkovost prornlouvají k palčivým otázkám tehdejší doby. Historické tematiky využil Tyl pro své národně výchovné cíle, zvláště v hrách Kutnohorští havíři, Jan Hus, Krvavé křtiny číli Drahomíra a její synové a Žižka z Trocnova, kde zaujal výrazně revoluční stanovisko v souladu s nejpokrokovějšízni myšlenkami roku osxnačtyřicátého.
Činohry ze současného života se dotýkají konfliktů v zněšťanském a řemeslnickém rodinném prostředí i těžkého hereckého života, avšak nikdy nepostrádají národně výchovnou tendenci. Do této skupiny patří Paní Marjánka, matka pluku, Pražský flamendr, Paličova dcera, Bankrotář, Chudý kejklíř aj. Samostatné znísto v Tylově divadelní tvorbě má pražská lokální fraška Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, hra se zpěvy, k nimž nápěvy složil František Škroup. Jedna z písní, Kde domov můj, jejíž text skládal Tyl pravděpodobně ve svém rodišti, zlidověla a stala se národní hymnou.
Svůj životní program i program národního obrození vyjádřil Tyl zkratkou ve svém hesle: "Všechny naše kroky musí vésti láska k národu a jeho štěstí!"
Díla:
Próza: Statný Beneda (1830), Mladý harfeník a starý flétnista (1832), Hudební dobrodruzi (1833), Pouť českých umělců (1836), Pomněnky z Roztěže (1838), Rozina Ruthardová (1839), Divadelní ředitel (1840), Dekret kutnohorský (1841), Poslední Čech (1844), Kusy mého srdce (1844), Ze života chudých (1845), Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha (1847), Chudí lidé (1849)
Dramata: Fidlovačka (1834), Čestmír (1835), Nalezenec (1838), Paní Marjánka, matka pluku (1845), Pražský flamendr (1846), Paličova dcera (1847), Slepý mládenec (1847), Strakonický dudák (1847), Kutnohorští havíři (1848), Jan Hus (1848), Bankrotář (1848), Chudý kejklíř (1848),
Drahomíra a její synové (1849), Jiříkovo vidění (1849), Tvrdohlavá žena (1849), Žižka z Trocnova 1849), Lesní panna (1850)
Publicistika: Národní slavnosti v Praze (1833), Večer na ostrůvku Barvírském ,(1834), Člověk spravedlivý (1835), Proč jsem Čechem (1836), Procházky po Čechách (1836), Slasti a strasti cestujícího Čecha (1837), Vzpomínky na Kutnou Horu (1842), Do Hory a třeba dál (1844), Co je to vlastenec (1847)