Emil Frída se narodil 17. února 1853 v Lounech. Rodiče, Marie a Jan Jakub Frídovi, tu měli kupecký krám, ale brzy po Emilově narození se přestěhovali do Slaného, kde si koupili dům a zřídili nový obchod.
Dětská léta trávil však Emil většinou u strýce Antonína Koláře, faráře v Ovčárech u Kolína, a u babičky z matčiny strany. Zde žil chlapec téměř do deseti let. Ovčárecký pobyt má pro Vrchlického zásadní význam. Strýc byl vzdělaný člověk se širokým kulturním rozhledem, probouzel ve svém synovci první literární podněty a do značné míry usměrňoval Emilovu výchovu a jeho studijní zájmy. Do gymnasia začal chodit Emil ve Slaném, po roce přešel do Prahy, kde však měl potíže s matematikou, takže jednu třídu musel opakovat. Studia dokončil v Klatovech. Po maturitě vstoupil na bohosloví, ale už po půl roce oznámil strýci i rodičům, že jej kněžský stav neláká. Proto přestoupil na filosofickou fakultu a věnoval se studiu historie, románských jazyků a filosofie.
Na podzim r. 1873 se seznámil Vrchlický v Umělecké besedě se Sofií Podlipskou, mladší sestrou Karoliny Světlé . Psal jí později z Itálie a z bohaté a oduševnělé korespondence se vyvinulo přátelství mezi mladým mužem a ženou o dvacet let starší. Tento vztah hluboce zasáhl do básníkova života. F. X. Šalda o tom říká v předmluvě ke knižnímu vydání jejich korespondence: "(Podlipská) pojmenovala Vrchlickému mnohou bezejmennou mátohu a můru jeho ducha i srdce a vysvobodila jej tím z jejího okouzlení, z jejího očarování. Nalezla v pravou chvíli slovo - zaklínadlo, jehož bylo mladému samotáři třeba: přízvuk opravdové vnitřní sympatie, úcty, lásky, víry, později i extatického zbožnění, který byl jemu, věčně pochybujícímu o sobě, věčně sobě nedůvěřujícímu, rozkolísané ,třtině`, jak sám sebe často nazývá, lékem uzdravujícím a sílícím." Je však třeba dodat, že Podlipská nekritickým přeceňováním každé básně, kterou v té době Vrchlický napsal, dala podnět i k básníkově nedůtklivosti vůči jakékoli kritice. Po návratu z Itálie se Vrchlický často stýkal s rodinou Podlipských a později se oženil s mladičkou dcerou Podlipské, Ludmilou. První léta manželství byla šťastná a Vrchlický dal plně výraz svému rodinnému štěstí v jásavých tónech milostné a rodinné poezie. Existenčně zajištěn, uznáván veřejností, obklopen řadou epigonů, stával se reprezentativním představitelem měšťanské kultury, chloubou národní společnosti.
Významnou součást díla Vrchlického tvoří sbírky volně komponovaného cyklu epopeje lidstva". Podnět k básnickému zobrazení kulturního a myšlenkového vývoje lidstva a k úvahám o smyslu dějin převzal český básník od Viktora Huga z jeho Legendy věků, do jisté míry působil i vliv Leconta de Lisle. Na rozdíl od Huga nestojí však Vrchlický nad svou vizí dějin jako chladný a přísný soudce, nestaví se do pózy myslitele a věštce. Jeho postoj k dějinám je relativistický. Nesnaží se také obsáhnout ve svém cyklu vývoj lidstva rovnoměrně ve všech jeho etapách, spokojuje se pouze "zlomky".
Protože celý cyklus nemá pevnou kompozici, není ani ustálen počet jednotlivých sbírek, které sem náležejí. Obvykle se do něho řadí sbírky: Duch a svět, Mythy 1 a 11, Nové básně epické, Staré zvěsti, Sfinx, Zlomky epopeje, Nové zlomky epopeje, Bozi a lidé, Třetí kniha básni epických a někdy i Hilarion, Twardowski a Píseň o Vinetě.
První sbírky cyklu vyznačuje optimistický názor na neustálý pokrok lidského ducha, víra v humanitu a demokracii. Je to odraz soudobých myšlenek pozitivismu i v užším slova smyslu výraz národních nadějí. V pozdějších sbírkách posunuje Vrchlický svůj ideál humanity do vzdálenější budoucnosti. Ideální řád spravedlnosti uskutečnila podle básníka pouze antika. V soudobé civilizaci vidí Vrchlický sociální nerovnost a ostré společenské rozpory. Nejednou se zastavuje u lidské bídy a lakoty bohatých, sympatizuje s lidem, s jeho těžkou prací, tuší přicházet sociální revoluci, ale děsí se jí. Celými dějinami prochází symbolický chuďas (Hymna Lazarova) a marně hledá naplnění spravedlnosti.
Významnou složku Vrchlického poezie tvoří milostná lyrika, poprvé zastoupená v Eklogách a písních a pokračující ve sbírkách Dojmy a rozmary, Poutí k Eldorádu, Co život dal, Hudba v duši, Motýli všech barev, Garovná zahrada aj. V této poezii zprvu naplněné pohanskou smyslovostí, později procítěné osobně, stává se žena básníkovi centrem celého jeho života a inspirátorkou jeho umělecké tvorby. V básních, kde se podařilo Vrchlickému opustit mytologii (božstva, satyry, nymfy apod.), vyslovil s přesvědčivou naléhavostí všechny odstíny milostného citu i manželského a rodinného štěstí. V jiných sbírkách milostné lyriky použil Vrchlický velmi komplikovaných strofických forem, jimiž i jinde obohacoval českou poezii: Zlatý prach, Moje sonáta, Fanfáry a kadence, Nové sonety samotáře, Prchavé iluze a věčné pravdy.
Od začátku devadesátých let, zhruba kolem básníkovy čtyřicítky, docházelo u Vrchlického pozvolna k roztržce s mladší literární generací. V době, kdy byl uznáván za největšího českého básníka a zahrnován oficiálními poctami doma i v cizině, kdy byl jmenován profesorem všeobecné literatury na Karlově universitě, šikuje se proti němu mladá generace s ostrými, někdy až nevybíravými útoky. Nešťastným příklonem ke konzervativcům, kteří se postavili proti Macharovu hodnocení Hálka , stanul Vrchlický na straně starší generace; neuvážené invektivy proti mladým básníkům, hlavně proti Sovovi a Březinovi , jeho roztržku s mladou generací dovršily. Vedle toho prožíval Vrchlický i krizi uměleckou, kterou si však ve své malé autokritičnosti nepřipouštěl, a po rozchodu se Zeyerem a později s Macharem nenalezl mezi svými přáteli nikoho, kdo by jej včas upozornil na nebezpečí nahodilé improvizace, které od konce 80. let začal častěji podléhat.
Začátkem 90. let se tvorba Vrchlického zachmuřuje, protože i jeho rodinný život procházel krizí, jejíž stopy již nikdy nezmizely. V básních Vrchlického přibývá pesimistických tónů rozčarování a někdy i hořkosti. Naznačují to i názvy sbírek: Bodláčí z Parnasu, Okna v bouři. Ale tato krize měla i své světlé stránky. Po předchozím ochabnutí tvůrčích sil se Vrchlického tvorba očišt'uje od chvatu a improvizace, stárnoucí básník nalézá vyrovnanost, i když někdy je to spíše usmířená rezignace.
Bohatá, avšak méně významná byla Vrchlického tvorba dramatická. Pro divadlo tvořil Vrchlický od r. 1882, ale jen zřídka dosahoval na jevišti pronikavějších úspěchů. K dramatické tvorbě přistupoval spíše jako k improvizaci určitého námětu. Proto jeho dramata postrádají nejčastěji dramatický spád a pevnou skladbu. Umělecky dostoupil nejvýš trilogií z řecké mytologie Hippodamie (Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie). Velké popularity dosáhla veselohra Noc na Karlštejně s vtipnými zápletkami. Také v ostatních českých látkách sahal nejraději k nejstarší české minulosti (Drahomíra, Bratři, Knížata), z cizích látek volil převážně náměty z řeckého a židovského bájesloví (Odysseův návrat, V uchu Dionýsově, Trilogie o Simsonovi) nebo z renesance (Pietro Aretino, Marie Calderonová).
Jen výjimečně psal Vrchlický prózu, většinou povídkovou. Z posledních let života pochází jeho jediný, částečně autobiografický román Loutky.
Významná byla Vrchlického činnost překladatelská a jeho práce literárně kritické. Přeložil celkem asi osmdesát knih. Mezi autory, které překládal, se objevují klasikové téměř všech národů a dob: Dante, Petrarca, Ariosto, Michelangelo, Moliére, Hugo, France, Goethe, Schiller, Heine, Byron, Shelley, Lope de Vega, Calderon, Camoes, Mickiewicz, Ibsen, Longfellow, Whitman a mnoho jiných. Nikdo z českých překladatelů před Vrchlickým ani po něm nerozšířil rozhled českého čtenáře po světové literatuře tak zásadně.
Kritické studie a články psal Vrchlický už od sedmdesátých let, soustavněji od 90. let (studie o Kollárovi o , Erbenovi o , Sv. Čechovi o , J. Nerudovi o aj.). Pozornost věnoval také cizím literaturám, zejména francouzské a italské (Básnické profily francouzské, Devět kapitol o novějším románu francouzském).
Závěr básníkova života byl poznamenán utrpením a nemocí, která se poprvé ohlásila r. 1908 záchvatem mozkové mrtvice. Vrchlický ztratil schopnost psát a číst, mluvil jen s obtížemi a byl trýzněn nesnesitelnými bolestmi hlavy. Občas nemoc přechodně ustoupila, takže mohl i tvořit, ale brzy se přihlásila znovu. Léčil se i u moře, avšak bezúspěšně. Poslední dny života trávil v ústraní v Domažlicích. Zde 9. září 1912 zemřel. Je pochován na vyšehradském Slavíně.
Díla:
Lyrika a epika: Satanella (1874), Z hlubin (1875), Sny o štěstí (1876), Epické básně (1876), Vittoria Colonna (1877), Symfonie (1878), Rok na jihu (1878), Duch a svět (1878), Mýthy I (1879), Mythy II (1880), Dojmy a rozmary (1880), Eklogy a písně (1880), Pantheon (1880), Nové básně epické (1881), Poutí k Eldorádu (1882), Hilarion (1882), Staré zvěsti (1883), Sfinx (1883), Co život dal (1883), Legenda o sv. Prokopu L1884), Perspektivy (1884), Twardowski (1885), Jak táhla mračna (1885), Selské balady (1885), Sonety samotáře (1885), Zlomky epopeje (1886), Hudba v duši (1886), Zlatý prach (1887), Motýli všech barev (1887), Čarovná zahrada (1888), Na domácí půdě (1888), Dědictví Tantalovo (1888), Dni a noci (1889), Různé masky (1889), Hořká jádra (1889), É morta (1889), Hlasy v poušti (1890), Fresky a gobeliny (1891), Nové sonety samotáře (1891), Brevíř moderního člověka (1891), Potulky královny Mab (1893), Moje sonáta (1893), Bodláčí z Parnasu (1893), Kytky aster (1894), Okna v bouři (1894), Nové zlomky epopeje (1895), Kniha sudiček (1895), Než zmlknu docela (1895), Písně poutníka (1895), Napadlo rosy (1896), Poslední sonety samotáře (1896), Skvrny na slunci (1897), Pavučiny (1897), Na sedmi strunách (1897), Bar Kochba (1897), Zlatý prach (1897), Překročen zenit (1899), Rok básníkův (1899), Bozi a lidé (1899), Žamberské zvony (1900), Votivní desky (1902), Já nechal svět jít kolem (1902), Má vlast (1903), Duše mimóza (1903), Prchavé iluze a věčné pravdy (1903), Tiché kroky (1904), Epizody (1904), Svlačce na úhoru (1905), Západy (1906), Píseň o Vinetě (1906), Fanfáry a kadence (1906), Třetí kniha básní epických (1907), Korálové ostrovy (1908), Zaváté stezky (1908), Skryté zdroje (1908), Strom života (1909), Meč Damoklův (1912)
Dramata: Drahomíra (1882), Smrt Odyssea (1882), V sudě Diogenově (1883), Noc na Karlštejně (1884), Julián Apostata (1885), K životu (1886), Rabínská moudrost (1886), Soud lásky (1886), Exulanti (1886), Pomsta Catullova (1887), Nad propastí (1887), Bratři (1889), Námluvy Pelopovy (1890), Midasovy uši (1890), Smír Tantalův (1891), Smrt Hippodamie (1891), Pietro Aretino (1892), Trojí polibení (1892), Svědek (1895), Závěť lukavického pána (1895), Bouře (1895), Epponina (1896), Láska a smrt (1896), Marie Calderonová (1897), Král a ptáčník (1898), V uchu Dionysově (1900), Knížata (1903), Armida (1903), Trilogie o Simsonovi (1907), Godiva (1907), Kočičí král (1909), Záboj (1918), Probuzení (1931)
Próza: Povídky ironické a sentimentální (1886), Barevné střepy (1887), Nové barevné střepy ( 1892), Loutky ( 1908)
Literární studie: Giacomo Leopardi (1880), Básnické profily francouzské (1887), Studie a podobizny (1892), Nové studie a podobizny (1897), O knihách a lidech (1899), Devět kapitol o novějším románu francouzském (1900), Rozpravy literární (1906)
Fr. V. Krejčí: Jar. Vrchlický, 1913