Narodil se 26. dubna 1841 v pražské měšťanské rodině. Otec, původem ze zchudlého francouzského šlechtického rodu,
byl majitelem dřevařského velkoobchodu, matka básníkova pocházela z pražské německé židovské rodiny.
Zeyer měl tedy minimální předpoklady pro životní cestu českého básníka. S českým prostředím a řečí ho seznámila
česká chůva, jíž byl za její vyprávění pověstí, pohádek a bájí po celý život vděčen.
Než poprvé vystoupil literárně - krom toho že se pokoušel básnit již v dětství - prošel
nejrozmanitějšími životními zkušenostmi. Gymnasijní studia, kde byl jeho spolužákem Jakub Arbes ,
nedokončil, podobně jako studium na technice. Absolvoval však cesty po cizině (Německo, Švýcarsko, Francie),
a potom studoval klasické jazyky soukromě i na universitě. Ale ani pak nezůstal trvale doma, pobýval jako
vychovatel a společník ve šlechtických rodinách v Rusku, opět cestoval po Švédsku a Německu, vypravil se i
do Itálie, Řecka a navštívil Cařihrad. Zážitky z těchto cest v pozdější době spolupůsobily na atmosféru jeho
literárních děl.
V sedmdesátých letech patřil k lumírovcům (J. Vrchlický , J. V. Sládek ), avšak literárních zápasů,
jimiž se skupina prosazovala, se pro svou uzavřenou a nebojovnou povahu neúčastnil. Roku 1877 se odstěhoval
z Prahy do Vodňan, kde se spřátelil se spisovateli O. Mokrým a Fr. Heritesem . Pobýval tu více než deset
let (občas opět cestoval, tentokrát na Balkán a na Krym) a obklopen bohatou knihovnou a uměleckými sbírkami
nashromážděnými na cestách studoval, věnoval se svým uměleckým zálibám, a zejména vytvářel svá stěžejní díla .
Roku 1900 se přestěhoval k svému příteli, pražskému podporovateli českého umění Josefu Hlávkovi.
Zanedlouho nato, 29. ledna 1901, v Praze zemřel a je pohřben na Vyšehradě na Slavíně.
Rozsáhlá literární tvorba Zeyerova se objevovala zpravidla před knižním vydáním v mnohých tehdejších
časopisech, např. v Palečkovi (zde byla otištěna r. 1873 jeho prvotina, humoreska Krásné zoubky), ve Světozoru,
v Květech, Ruchu, Osvětě, a především v Lumíru.
Zeyerova poezie je téměř výlučně epická a i nehojné lyrické verše (sbírka Poesie a posmrtné Nové básně)
svědčí o autorovi epikovi. Cílem Zeyerových epických básní bylo především ukázat slavnou českou minulost
v příbězích bájných hrdinů, jejichž charaktery měly být zároveň kritikou bezpáteřnosti měšťanské společnosti
Zeyerovy doby a posílením sebevědomí lidových vrstev národa. Dokladem toho je cyklus epických básní Vyšehrad (Libuša, Zelený vítěz, Vlasta, Ctirad, Lumír), kde autor nerýmovaným desetislabičným jambickým veršem (blankversem), jejž si zvláště oblíbil i v jiných svých dílech, vypravuje s elegickými pocity o hrdinské minulosti národa, o cti a spravedlnosti. Snaží se tu postihnout smysl národních dějin. Inspirace RKZ o je patrná. Potom ná- sledují epické básně s náměty českými i cizími: Griselda s látkou z pobělohorské doby, pověst Čechův příchod, která je vlastně úvodem k dřívějšímu Vyšehradu a doplňuje národní mýtus, k němuž autor unikal z tísnivé přítomnosti. Staroruskou látku zpracoval Zeyer ve Zpěvu o pomstě za Igora, Ossianův návrat čerpá z irských dějin. Starofrancouzské národní zpěvy z 11. a 13. století daly vzniknout Zeyerovu cyklu Karolinská epopeja,jímž opěvuje hrdinské činy reků z družiny Karla Velikého.
Tento soubor tvoří čtyři skladby: Pohádka o Karlu Velikém, Román o čtyřech synech Ajmonových, Píseň o Ralandu
a Píseň o korunování krále Lovise. I zde chce autor historickou tematikou hovořit ke své současnosti.
S touto epikou úzce souvisí i Zeyerovy historické veršované novely. Cyklus Z letopisů lásky v jednotlivých
skladbách vypravuje o věrné, vše překonávající lásce, jak se objevuje v lidovém i umělém podání v různých
kulturách.
Velmi známá je skladba Olgerd Gejštor o lásce polského šlechtice k české královně Anně Jagellonské. Auto- biografická básnická novela Troje paměti Víta Choráze s hojnými prvky náboženské mystiky, která proniká téměř všemi Zeyerovými díly z konce života, přináší některé pozoruhodné rysy svědčící o Zeyerově sblížení s lidovými vrstvami v podobné rovině jako je tomu u O. Březiny ve sbírce Ruce.
Také Zeyerova próza vyjadřuje smutek z osamocení a je nesena odporem k měšťáckému způsobu života,
konvencím a mravům. Touha po lidské ušlechtilosti a spravedlnosti proniká i touto oblastí tvorby, v autorovi
však není síly k tomu, aby pomáhal k nápravě. Zůstává jen u fantazijních představ o lepším světě.
Takové jsou první fantastické a společenské novely Zeyerovy Z papíru na kornouty, Duhový pták. Historický
román Ondřej Gernyšev přináší úplný obraz o Zeyerových názorech. Děj se odehrává na ruském carském dvoře na
konci osmnáctého století. Ústřední hrdina prožívá různé podivuhodné situace v prostředí šlechtických zábav
a intrik a jeho milostné vztahy procházejí těžkými zkouškami. Černyšev je postava pasivní, událostmi spíše
unášená než je spoluvytvářející, avšak charakter je to čistý a krásný.
Podobně komponoval Zeyer i hrdiny svých dalších próz. Jsou to "rytíři smutné postavy", kteří nacházejí naplnění svých tužeb teprve ve smrti. Smrt a láska jsou u Zeyera obvykle v těsném spojení a svědčí o tom, že autor nedovedl překonat rozpor mezi snem a skutečností. Tím se přiblížil romantikům, téměř se ztotožnil s jejich názory a stal se tak v jistém smyslu pokračovatelem K. H. Máchy . Dílem takto novoromantickým je Román o věrném přátelství Amise a Amila z idealizovaného prostředí rytířské Francie. Látky italské, irské, španělské nebo orientální, posílené bud' četbou, bud zkušenostmi a zážitky z cest, zpracovávají prózy Dobrodružství Madrány, Báje Šošany, Sestra Paskalina. Samostatnou skupinu Zeyerovy prózy tvoří tzv. obnovené obrazy, parafráze cizích příběhů a vypravování. Patří sem Blaho v zahradě kvetoucích broskví, Zrada v domě Han, Gompači a Komurasaki. Záliba v líčení exotického orientálního prostředí je zcela zřejmá.
Vyvrcholením Zeyerovy prozaické tvorby je Jan Maria Plojhar, Dům U tonoucí hvězdy a Tři legendy o krucifixu. Největší román Zeyerův, Jan Maria Plojhar, líčí osudy syna z bohaté měšťanské rodiny, který je zmítán společenskými rozpory, nedovede je překonat a nedovede se přiklonit na tu ani na onu stranu. Tento román je kritikou české buržoazní společnosti a vyjadřuje autorovu touhu po aktivitě. Romantičnost celého příběhu však znesnadnila plnější pochopení Zeyerových záměrů, a proto nenašel větší odezvu u širšího okruhu čtenářů. Ústřední postava románu Dům U tonoucí hvězdy, Slovák Rojko, hrdina poznamenaný dekadentními rysy, přes své vědomí odpovědnosti za osudy národa hyne stejně jako Plojhar v cizině v naprosté rezignaci. Slovenská lidová legenda o prosťáčkovi Samko Pták tvoří jednu ze skladeb knihy Tři legendy o krucifixu.
Utrpení českého lidu v pobělohorské době našlo své symbolické vyjádření v dalším
prozaickém díle cyklu, Inultus. Plodem náboženské mystiky autorovy je třetí legenda Z E1 Christo de la Luz. .
Zeyerova dramata jsou převážně chápána jako dramata knižní a jejich výrazným rysem je lyričnost. Také zde autor zpracovává pohádkové a mytické náměty domácí i cizí. Slovenská látka je zpracována v jedné z nejznámějších skladeb Zeyerových, v pohádkovém dramatickém příběhu Radúz a Mahulena, později zhudebněném Josefem Sukem jako melodram. Staroirská báje dala vznik dramatu Legenda z Erinu, české pověsti hrám Libušin hněv, Šárka a Neklan. Čínský námět použil Zeyer v dramatu Bratři, biblická látka související se starozákonní Písní Šalamounovou se stala podkladem milostné hry Sulamit. Tragédie ze španělského středověku má název Doňa Sanča.
Velmi složitý a rozporný umělecký zjev Zeyerův charakterizoval Julius Fučík v Pokolení před Petrem takto: "Jde stále za svou touhou po světě ušlechtilém, krásném a dobrém, v němž by nebylo křivděno ani lidem ani národům. A protože takového světa kolem sebe nevidí, uchyluje se do světa pohádek a starých bájí, do dějin středověku a do života východních národů, neboť tam všude nalézal lidskou moudrost a cit, ještě nezasažený hamižným sobectvím peněz."
Díla:
Romány: Ondřej Černyšev (1876), Román o věrném přátelství Amise a Amila (1880), Gompači a Komurasaki (1884), Jan Maria Plojhar (1891), Dům U tonoucí hvězdy (1894)
Povídky: Duhový pták (1873), Jeho svět a její (1874), Z papíru na kornouty (1874), Báje Šošany (1880), Zrada v domě Han (1881), Blaho v zahradě kvetoucích broskví (1882), Dobrodružství Madrány (1882), Sestra Paskalina (1887), Stratonika a jiné povídky (1892), Tři legendy o krucifixu (1895), V soumraku bohů (1898)
Básně: Vyšehrad (1880), Griselda (1883), Zpěv o pomstě za Igora (1884), Poesie (1884), Kronika o sv. Brandanu (1886), Z letopisů lásky I-IV (1889-92), Karolinská epopeja (1896), Troje paměti Víta Choráze (1905), Ossianův návrat (1905), Nové básně (1907)
Dramata: Stará historie (1883), Sulamit (1885), Legenda z Erinu (1886), Libušin hněv ~1887), Neklan (1896), Doňa Sanča (1897), Radúz a Mahulena (1898), Pod jabloní (1902)
Sebrané spisy: 1901-1907, 34 svazků
1941-1949, 10 svazků (nedokončeno)