na úvod
další autoři

Poezie

Autor : Martin Jan Zartia Zařický




VZPOMÍNKY ROZLOUČENÍ

Tvé kroky slyším stále,
když podzim dorůstá,
když pelargonie vadnou na umyvadle
a listy padajíc líbají na ústa.
Když břízí ševelí větvemi ohnutými,
kraj pestře zbarvený sleduji přes okno,
polibky podzimu ústy mohutnými,
tehdy lásky mravenčení rozpomní se samo.
A nebo ptákům kajícně svěřím,
své vzpomínky, má lásko na tebe,
jak neustále hledím k domovním dveřím
a vzpomínám na loňské, tak sladké nebe.
Nebe co sladší bylo nežli
med,
s vlasy tvými rozhozenými mezi máků lány,
vzpomínky tesknější, bolestnější jak jed,
pro které každý jinde zůstali jsme sami.

NEZKROTNÁ PROMĚNA

Aleji po dešti, klenutou břízami,
přišla jsi s úsměvem, povítat naproti,
divoženka z betonů mezi přírodninami,
ach ty má překrásná, jak mi to lichotí.
Něco však zvláštního, dnes na tě bylo,
již nemáš ve tvářích jiskru co dávněji,
nebe se setmělo a břízí zbělelo,
neb smutný úsměv tvůj řinul se alejí.
Kde je černovlásko, tvůj plavý vlas ?
Kde je tvá přírodní radost snad bez konce ?
Tvůj hlásek lehounký, vždy když mne vítalas,
zní dnes mi přetěžce, zní mi tak divoce.
Šaty tvé vlající, jak listí před zimou,
ty zahodila si, kalhoty z jeansu s koleny doběla
už nejsi přírodní podzimu královnou,
ach ty má půvabná, kde ses mi poděla ?
Nechci ti to říct, bych si tě rozhněval,
jak ses mi královno, tak rychle změnila,
kde je ta dívka, co jsem tak dlouho znal,
kde jsi ty cherubko, vílo má spanilá ?
Kde vůně pampelišek, z luk se ztratila,
nyní si laciným parfémem oděná
a úsměv, co jsem znal, ten úsměv anděla,
ten se již v neonu, za noci rozplývá.

DĚTI, CO SE MILUJÍ

Děti, co se milují,
lásku darují si ve stoje,
zření jsou, když ti závistní,
ukazují si na ně prstem,
zlostí a pěnou u úst v oboje.
A přesto jen nechají,
na sebe cizím prstem dorážet,
ale přece kvůli toho nezkazí si
láskou vlažně provoněný svět.
Tak nepleťte se, že není jim co závidět,
to každá láska nová,
má svůj srdeční premiet.
Děti, které se milují,
ty netíží okolní svět,
jen na jednom jim záleží,
by mohli býti navždy spolu,
ni vteřiny neodloučení
a mohli navždy spolu smět
vytvořit si vlastní oponet,
svými polibky pro ty,
kteří na ně svým prstem ukazují.

NÁDRAŽNÍ ROMANCE

Aha! Tak tady to končí a mnohdy začíná!
Láska se ztrácí tu a zase nalézá,
mihotající nádraží, mnohdy tak rozpozná,
zda láska milých dvou, zda je též upřímná.
Sbohem a spí sladce, jednou snad navrátím se,
neboj se drahá má, též nechám si tě zdát
a zas až po roce znovu zas sejdem se,
paže své v náručí láskou budu ti otvírat !
Až najdem se na tom nástupišti zas,
čekáním znavená, láska tě posílí,
já budu vyčkávat na moment jen dvou nás,
až láska v shledání, radostně zešílí.
A zas až po roce, zdali nezapomeneš,
tvé srdce, tak jak mé radostí poskočí,
bez baretu na hlavě, civila nalezneš
a slzy očistné po tváři se skutálí.
Pak zas já slíbím ti, lásku vždy darovat,
ty si má jediná, první i poslední,
vzpomeň si v těžkých chvílích,
že tě mám jak život rád,
vzpomeň si princezno, že já tě MILUJI !!!

HLASY RŮŽÍ

Již přišla noc a horkou zem sotva vlaží
a teplý vítr zahradou jen vane,
když zraky mé na trudné jsou stráži,
by přežily ty růže, něhou měsíce vylíbané.
Květy prahnou k palčivému slunci,
však měsíc svitem svým je uchlácholí
a svit hvězd ten co přes den spí,
vlévá v růže cit ten troufalý.
Horký vzduch jen zprahlý písek země zvedá
a slastné růže v květech svých trpí,
neb láska ta, ta žití květům nedá,
neb rostou tam, kde dnes žijí mrtví.
Přežila již noc a růže plané,
v zápal slunce u náhrobků se uvrhnou,
jen uvrhnou se i co pak se stane?
Zemře v noci pak, zemřou v trudu,
tou láskou měsíční, tou paprskem darovanou.
Utínají je a ze země je rvou,
a hlasy mrtvých z těch růží sténají,
neb berou jim lásku světa poslední rozkvetlou
a nyní poupata a květy na hrobech usychají.

ODTÉKAJÍCÍ LÁSKA

Mým srdcem dvě řeky tečou,
ze vzpomínek až k bolesti,
ach vítr lásku vzal, odvál ji,
hodiny čas tak pomalu vlečou
až srdce bolí.
Mým srdcem dvě řeky tečou,
bolestí dvě lodě plujou
jedna v nářku, druhá v pláči,
však jedno jen společné mají,
ni jedna z nich, lásku již nenavrátí.
A ty lodě smutně plujou,
přístavu však netknou se,
plujou spolu, proti sobě,
plujou spolu, minou se.
Však tam někde kde se slévá,
tam kde řeky mé se ztrácí,
tam kdes, tam je láska živá,
co se nenavrací.

KRÁSNÉ VZPOMÍNÁNÍ

Na vlhké trávě, louky v dlouhé řadě,
kde před lesem zaryto jest srdce mé,
tam pozoruji slunce rudé padnout na západě
a ráno je znovu vstát, jako vítězné.
S rychlým ptactvem lesů zvony poletují,
hrdla jejich slouží, jako srdce těch zvonů,
když tu mělká tráva pode mnou jen bují,
zde hledám lásku, co není dáti komu.
Však mělká tráva růstem slechy nevyruší,
stejně jako mou lásku, ...hustý les,
jen v zával mysli, hlasy zde se mi ztiší,
všeho jen, co slyším lesem se nést.
I zde zůstané mé trudné vzpomínání,
kde zpěv ptačí, sladce mi zazvoní,
zde uzřím znovu vítězné slunce za svítání,
i vše co ztratil jsem, zde se mi rozpomní.

PĚŠKY MÁKEM

Nechte mne u květů máku,
tam zůstanu rád, tam vzpomnu snad,
na zpěv jara zpěvných ptáků,
co vždy chodili mne doprovodívat!
Ten tuberózní běl světa,
co vypaloval mi chodidla,
kamenná zem tak rázem změkla,
vzduch zokorněl a nebesa vlhla.
A přece je to nebe slunné,
modré a teskně krásné většinou
a obléhámli
se v celé jej kráse,
už nezbývá mít touhu jinou.
Tak nechte mne v poli máků,
v poli kde obklopuje mne červené štěstí,
tam nepoznám chuť bolavého strachu,
tam všechny tužby v lehounkém větru se vměstí.

ZÁVIDÍM

Závídím lásku všem světa milencům,
závidím lásku, tu co čistá být smí,
hříšná je noc ku proviněným dnům,
hříšná je vteřina, milenců v utajení.
Jednou jsem kráčel toužebným srdcem
a láska má tam kdes je skrytá,
stala se vzpomínkou v žití mém bolestném,
jenž v srdci básníkově stala se zapomenutá.
Bolestně přežívá za lásku nečistou,
bolest je platný té lásce daný tón,
láska jen letmě poznaná, co zůstala tajemnou,
je láska neřestná, ale je tou mou.
A tak básník lehce kráčí ulicemi,
v srdci však těžké stíny si nesu,
i když veršem hostím se mezi vámi všemi,
básníkův vzpomínky žal už nikdy neponesu.

ZAMILOVANÁ NEBESA

Zřením tím svitem měsíce,
znov na nebi po stranách listuji,
neb láska v něm dá nacházet se,
když hvězdy dvě se milují.
Každá hvězda je jako člověk,
každý na nebi svou hvězdu má,
však bolí uši, když nebeský jek,
slyšeti jest, když hvězda padá.
Ne mnoho je těch lásek,
však pravda je ta, že jest jen jedna,
mnoho by bylo na to otázek,
leč odpověď zůstává vždy stejná.

JE TO ZÁHADA

Je to záhada!
Paličky dlouhých prstů
buší na bubínek srdce.
Mnoho dotyků a citů
rozeznělo nesrozumitelnou píseň.
Je to záhada!
Duše by zpívala a orchest těla
ten leží ladem. Dohrála sonáta,
kde pulsovalo srdce a tknělé ruce
vyprahlé jsou doběla.
Je to záhada!
Proč srdce bolí a láskou nerozezní se?
Tak jako kdysi, když po ní toužilo!
Stále zpívá, ale hlas jeho není slyšet.
Je to záhada!
Bezvládný orchest nerozezní své nástroje,
nikdy, nikdy, nikdy už na zemi,
touží po lásce citlivého boje,
však setkává se s neustálými porážkami.

ZMATEK CITU

Přetéká cit
a rovněž zas chybí,
nechce se žít
a život se slaví,
bolí vzpomínky
a srdci se líbí,
neb slzou si tekly
a přeci neuronily.
Neschopnost smyslů,
cit zármutek hasil,
dneska ho chybí
a přece se vzdouvá,
neb bez lásky nenávidět,
to vede ku nesmyslu,
co sesterský cit kdys zasil
a přeci zůstává touha.
Chromý necitlivý svět,
co chce mi z mnoha
těch chvil připomnět,
že z neznalostí citu,
nelze lásku mět
a majíce lásku
svádí se nenávidět.
Však mírně se vždy vzdouvá,
ta něžnost citelného hlasu,
ten cit co roní lesklou krásu,
ta po lásce neustála touha.

PRAVDOUCE ?

Mnohdy pravda kryje lež,
často zdá se snazší lhát,
v přiznání pravdu nalezneš,
prý když přestaneš ji zapírat.
Rovný zdá se úsměv pokřivený tmou,
čestný zdá se dnes podvodu chléb,
skloněna hlava opia je tou makovou,
když rozsévá uspaný ten slév.
A proto lživá bývá lidská čest,
pokud neprojde pravdivou zkouškou,
člověk jen málo snaží se jí snést,
než pozná, že už nehájí pravdu svou.
Leč pravdu kohos, koho nezná,
pravdu z pravdy, co za ní se vydává,
lež co krásná je než se pozná,
však později hrůzu rozdává.
To není ta pravá,
ta pravda co se nehádá,
ta pravda co lásku hají,
veřejně, né potají.

KOPRETINOVÝ SEN

Jsi mi zřena den co den,
dívko s kopretinami,
když nevidím tě a sám jsem,
chlácholím se vzpomínkami.
Louka tebou prostřená je,
neb krásy zde již větší není,
v tvém úsměvu neštěstí nalézaje,
rázem se v štěstí a blaho změní.
Tvůj úsměv je tak vzácný,
a jak z hloubi vždy zahřeje,
neb přeludy lásky krásný,
pro žití na zemi, tys vždy má naděje.

VZPOMÍNKA NA KŘÍDLECH

S holubích křídel šustění perleťových bříz,
tam srdce zanechal jsem s mízou v kořenech,
tam vzpomínkám svým vždy jsem blíž,
dnes prohlížím fotografii v betonových zdech.
Kdys nohy mé míjely kilometry tras
a to nevadilo mi, za přeludem lásky jsem žel,
to věděl jsem, že s úsměvem jejím odpočnu zas
a pohledem do krásy milovat směl.
Však nyní svůj stín v hořkosti veršem sladím
a nedaří se to, ty chvíle jsou tu a tam,
s osudem neřádem klidně se vsadím,
že ze vzpomínkou svou zůstanu sám.
Tak holubi na římse vzpomní mi to místo,
kdy lásky slzami kořeny bříz se rosí,
když úsměv její hřával mne často,
dnes slunce mrazivého závan tam nosí.

CHIMÉRA

Neexistující sen,
co kdys byl skutečností
a šátek času, srdcem rozvěsen,
nachází se v dálkách marnivostí.
Okvětní lístek propagovaného rána,
kde planá symfonie slov,
je brzy po sedmé rozehrána,
naléhavostí nestydných vášní znov.
A tak rozprodá city na rynku,
cena je sama samotou stanovena,
chuť slov jak hrst pelyňku
a nestálost časů je obnovena.

Vaše jméno:

Komentář:

Kontrolní otázka - kolik je 10+2?

02.09.2005 20:27 uživatel: Marcelka
Místy se mi některé rýmy zdají trochu umělé, jakoby vymyšlené jen proto, aby se to rýmovalo, ale jinak je to pěkný. Docela dobře jsem si početla, takže autor má u mě jednoznačně plus! :-)

12.09.2005 10:39 uživatel: Martin Zařický
Drahá (slečno,paní) Marcelko, v tomto máte vysloveně pravdu. Já nehledím na pravidelnost, ani rytmiku verše. Poněvadž píši již několik let, ale přestože jsem členem několika literárních celků stále se mne mnoho profesorů a kolegů autorů nepovedlo zkrotit. Jsem také předsedou literárního klubu LMK a v našem klubu nehledíme na správnost verše. Uveřejňujeme necenzurovanou poezii a prózu na daná témata, upředňostňujeme především myšlenku a nápad než provedení a formu. Já vím, že mnohdy to může býti i na škodu a čtenáře to takto odradí, ale to už je můj styl. Mějte se hezky a děkuji.

30.11.2005 15:26 uživatel: Lenka
Obdivuji velikost vasi slovni zasoby a skutecne by me zajimalo kde berete famtazii na vsechny ty libezne znejici vyrazy?...

01.12.2005 20:14 uživatel: lucie
únavné. Romantika na zblití!EXISTUJE JINÁ CESTA.

29.12.2005 15:08 uživatel: Martin Zařický
for Lenka z 30.11.2005 ::: Má slovní zásoba není zdaleka tak velká jak vypadá, snažím se inprovizovat a aplikovat právě to, co se naučím ve svých literárních společenstvích tedy nejen četba knih.

29.12.2005 15:11 uživatel:
for lucie z 01.12.2005 ::: Možná na zblití, každý má jiný vkus. Ale promiňte tomuto světu je na zblití z mnoha jiných věcí než jen romantiku, tak promiňte, ale alespoň tu si ponechám. Děkuji a když se Vám můj styl nelíbí, proč čtete zrovna takovýto styl poezie?!

15.12.2007 16:35 uživatel:


27.12.2011 15:39 uživatel: VabHNdRbkdlcOyItE
You know what, I\'m very much icnlnied to agree.


úvod