ROZPŮLENÉ NEBE (autor: Jiří Robinson Roup)
„Byla zima. Nemyslím tím jen roční období. Myslím tím ten lezavý a neurvalý mráz, který se zakusuje do konečků prstů, s bezohlednou lhostejností nenáviděného přírodního cyklu. Došel jsem k vozu a při pohledu na námrazu, která pokrývala čelní sklo, mnou projel neurčitý, lepkavě páchnoucí pocit marnosti a vzdoru. Vadila mi fyzická aktivita, zvláště pak ta moje vlastní."
PODZIM (autor: Ondřej Eisner)
„Vidím. Vidím ty změny. Ty změny kolem nás tancují.“
„To ano, všichni jenom pracují a přitom láteří, že mají moc práce a nedostanou se na chatu a na ryby.“...
LEVAP (autor: Ondřej Eisner)
Po všech těch lapáliích je konec. Ale já nechci! Není kam jít. Na ulici? K popelnici? Nebo odprosit domovnici? To ne. To bych nebyl já. Pomalu začnu rozprodávat zbytky svých věcí. Jdu se projít do Central Parku. Moje nejoblíbenější místo na světě. Ne! Ve vesmíru. Na jaře se slunce opírá všemi paprsky do stromů, na obloze se prolínají světlé barvy s tmavými a na podzim se stromy mění do překrásných barev.
MATKA (autor: Markéta Karešová)
Stála sama u krajnice hlavního tahu na Prahu a čekala, až ustane hustý provoz alespoň v jednom směru. Chtěla se dostat na druhou stranu silnice, ale bála se. Kličkovat mezi auty se jí příliš nechtělo.
A tak čekala.
Doufala, že někdo zastaví, aby se dostala přes tu příšerně rušnou silnici.
„Děti už mě jistě shánějí“, prolétlo jí hlavou.
Nechávala je samotné jen zřídka. Jsou ještě příliš malé a proto se k nim chtěla vrátit co nejdřív.
BABČA (autor: Markéta Karešová)
Paní Karásková seděla na nemocniční posteli, tašku sbalenou a trpělivě čekala.
"Copak paní Karásková? Syn ještě nepřišel? To se asi zdržel v práci, viďte?" starala se sestřička.
"Asi ano. On Toník hodně pracuje," odpověděla paní Karásková starým unaveným hlasem.
Bylo jí sedmdesát let a měla za sebou mrtvici, díky níž velmi špatně mluvila. Byla to stará, unavená a velmi laskavá paní. Svému jedinému synovi Tondovi obětovala celý život. Ona to tak však nebrala.
NEŠŤASTNÁ LÁSKA (autor: Markéta Karešová)
Karel čekal u muzea o půl hodiny dřív. V ruce žmoulal kytičku fialek, kterou koupil v malém stánku před muzeem a silně se potil. Čekal na NI. Na svou jedinou velikou lásku. Miloval ji již od dětství. Chtěl studovat techniku, ale kvůli ní šel na gymnázium a potom na práva. Nebavilo ho to, ale byl jí nablízku a to mu vynahrazovalo vše, čeho se kvůli ní vzdal.
LENKA (autor: Markéta Karešová)
Bylo horké léto, slunce pálilo, těžký suchý vzduch se vlnil v žáru slunečních paprsků. Počasí přímo zvalo do své horké náruče. Koupaliště bylo téměř plné.Lenka seděla na svém ručníku uprostřed té masy zpocených lidí a znuděně se rozhlížela kolem. Byla krásná. Vysoká plavovláska se štíhlýma nohama a dokonalými proporcemi. Byla krásná a na svou krásu náležitě pyšná. Rozhlížela se nadřazeně a sebevědomě, nikomu nevěnovala sebemenší pozornost. Až najednou...
DOKONALÝ PÁR (autor: Markéta Karešová)
Stála za oknem, zamženým celodenním deštěm a vyhlížela ho. Dnes měli první výročí jejich společného soužití a oba se na tento den těšili. Byli dokonalý pár a oba to věděli. Oblékla si na dnešní večer své nejlepší večerní šaty a těšila se na výtečnou večeři, kterou sama připravila. Nezapomněla ani na láhev vína a malý dárek.
PŘÍTELKYNĚ (autor: Markéta Karešová)
Alena s Pavlou byly od dětství nejlepší přítelkyně. Seděly spolu v jedné lavici, obě se věnovaly stejným sportům, četly stejné knihy a stejně tak obě studovaly stejné gymnázium. Teprve po maturitě se jejich cesty rozdělily. Alena začala studovat ekonomiku a Pavla chtěla být lékařkou. Alena byla z obou žen vždy ta přitažlivější, vždy elegantní, výřečná a zábavná a muži ji neustále obletovali. Pavla byla naopak velmi zakřiknutá dívenka, která se snažila být co nejvíc nenápadná. Styděla se za své pihy a ke své kamarádce Aleně vzhlížela s obdivem a závistí.
Po letech se sešly.
SEN (autor: Markéta Karešová)
Byla jako sen. Oči barvy nebe se jí leskly touhou a její pohled sváděl k hříchu. Husté vlasy se jí vlnily po zádech až k neuvěřitelně štíhlému pasu a jen pár neposlušných pramínků jí spadalo do očí a dávalo její tváři ještě přitažlivější výraz. Erik z ní nemohl spustit oči. Náhle vstala. Pomalu a svůdně se prohnula v pase, letní květované šaty, které ještě zdůrazňovaly krásu jejího dokonalého těla, odhalovaly štíhlé dlouhé paže a bělostnou šíji, která v Erikovi vyvolávala silné vzrušení."Neboj se," řekla a přejela si konečky prstů horní ret, jakoby mu dávala nějaký tajný signál.
SPIKLENCI (autor: Markéta Karešová)
Stála na své štaci jako už tolikrát a znuděně přežvykovala. Bylo chladno, podzimní počasí příliš nepřálo jejím krátkým sukním, kterými své zákazníky lákala k pokušení. Bylo jí 16, ale zkušeností měla víc, než by bylo na její věk vhodné.
ŽENA A MUŽ (autor: Markéta Karešová)
Z domu na kraji ulice bylo slyšet křik a pláč téměř denně. Stejně jako dnes. Uhodil ji do obličeje takovou silou, že upadla. Stejně jako již tolikrát. K modřině pod levým okem, kterou jí udělal před několika dny, se teď přidal přeražená nosní přepážka a krvácející rána na hlavě, kterou si způsobila pádem na schody po jeho poslední ráně. "Lež a nehýbej se," napovídala jí instinktivně zkušenost s manželovými výpady vůči ní. Když už si myslela, že ho vztek přešel a nechá ji být, pokusila se vstát. Praštil ji tak, že jí znovu roztrhl čerstvě zahojené obočí.