Občas mě udiví, jak rychle lze přečíst knihu,  jež se rodila v autorově nitru mnoho dní, měsíců, či let. Je to jako s večeří o pěti chodech, kterou týden plánujete, dva dny připravujete, několik hodin realizujete a hosté jsou s ní za třicet minut hotovi.

U tohoto titulu mě však překvapilo něco docela jiného. A to, jak lze v nepříliš tenké knize popsat jeden jediný den běžného lidského života a přitom čtenáře neunudit k smrti. (Či alespoň k odložení rozečtené knihy).
I když…
běžného ….
„Pche“, chtělo by se říci!
Celý inkriminovaný den se odehrává v soudní budově, kde zřejmě slušný občan běžně svůj čas netráví. Pomineme-li samozřejmě pracovníky justice, byť i ty lze, doufejme, s úspěchem za slušné občany považovat.

Autorem knihy „Bod nejistoty“ je JUDr.Milan Kindl, CSc., právník, proděkan, spisovatel a v neposlední řadě chovatel – dalo by se říci – cizokrajných zvířat. Považujeme-li, samozřejmě, medvídka mývala za cizokrajné zvíře. (Troufám si tvrdit, že ano.)
Jakkoli by se mohlo zdát, že domácí zvířetstvo pana doktora nemá s jeho knihou co do činění, opak je pravdou. Medvídek mýval vystupuje v příběhu v roli nikoli nepodstatné.

Nezanedbatelná není ani role právníka Martina Aldera, jehož si doktor Kindl vypůjčil ze světa fantazie pro zobrazení kladného hrdiny příběhu. Je (stejně jako autor sám, jak také jinak), právníkem, profesorem plzeňské univerzity i chovatelem medvídka mývala.
Doktor Alder přivede do soudní budovy skupinu studentů právnické fakulty, aby jim demonstrativně předvedl v praxi jejich studijní znalosti. Jednotlivá přelíčení se prolínají do života nejen účastníkům oněch soudních řízení, ale i studentům a stejně tak samotnému Martinu Adlerovi.

Vyprávět děj knihy zdá se mi poněkud nevhodné, proto Vás odkazuji na příběh samotný. Nejásejte, děj knihy se nelze dočíst ani na přebalu tohoto literárního produktu, chtete-li tedy odhalit tajemství příběhu či se dozvědět něco ze zákulisí soužití člověka s medvídkem mývalem, musíte si posloužit sami.

Od prvních stránek této knihy mě kromě příběhu samého zaujalo, ba troufám si tvrdit přímo fascinovalo, mistrovství českého spisovného jazyka, kteréžto se jen tak nevidí! Zřejmě vlivem častého pobytu v soudní síni, používá Milan Kindl krásný jazyk český, obraty vpravdě téměř zapomenuté a některé výrazy, které najdete toliko v soudní síni či ve starých učebnicích.

Jelikož si mne coby čtenáře lze právě dokonalým slovosledem a výrazovou barvitostí získat, dovolila jsem si napsat tuto recenzi v duchu spisovného jazyka českého, byť může pro pravidelného čtenáře tohoto webu působit archaicky či šroubovaně, ne-li přímo směšně či hloupě.
Domnívám se však, že kniha doktora Kindla si trochu té jazykové kvality, byť založené pouze na spisovnosti mateřštiny, zaslouží.

Tak! A teď se budu modlit, abyste ve výše uvedeném textu neobjevili chyby, hrubky či přímo hrubice, které by vše zde uvedené značně degradovaly. Taktéž doufám, že pokud se rozhodnete knihu na základě této recenze přiřadit do své knihovny, nebudete se při její četbě nudit.

Přeji příjemné a ničím nerušené počtení.