Z obálky:
Celý svět zná osud židovských dětí z terezínského ghetta, zná i tragédii dětí z Lidic, ale neví o smutném údělu několika tisíc dětí ze smíšených manželství česko-německých z okupovaného pohraničí a dětí z dalších evropských oblastí, sousedících s bývalou Říší.
Odnárodňovací proces, jemuž byly podrobeny v německých „Kinderheimech“ děti mnoha evropských národů, v lecčems připomíná jiná tehdejší „nápravná zařízení“.

Příběh chlapce, který líčím, není vymyšlen.
Ten člověk žije.
Domyšleny jsou jen některé situace a postavy.

Recenze:
Tuhle malou knížku už asi nikde nekoupíte. Rok jejího vydání je 1972 a ať jsem pátrala, jak jsem pátrala, dnes se dá sehnat už opravdu jen v knihovnách. „Sláva knihovnám!“ chce se mi jásat, když narazím na dílko, které sice vydavatelům nestojí za to, aby jej vydali v novém kabátě, ale čtenář si na něm pošušňá. I když v tomto případě je řeč o pošušňání poněkud nevhodná až morbidní…

Příběh chlapce, který vypráví, totiž vůbec není o nějakém pošušňání. Po dlouhé době jsem nemohla usnout myšlenkami na onen příběh, který jsem četla před spaním a ráno se zase budila s myšlenkami na malého hrdinu. Vůbec nepřeháním, když řeknu, že jsem s Mirkem doufala, dýchala i zoufala si. Jako kdybych ho držela za ruku. Tak silný a bolestný je příběh nejen sedmiletého Mirečka, ale i mnoha dalších českých dětí, které byly ve jménu německé převýchovy v lepšího člověka krutě týrány. Dávno jsem pochopila, že člověk je schopen těch nejhorších činů, má-li k tomu prostor. A ani ten prostor nemusí být příliš velký. Stačí víra v beztrestnost.
Ale týrání dětí ženami asi nepochopím nikdy…
V souvislosti s tím mi přišla na mysl báseň Jiřího Žáčka (feministky prominou)

K čemu jsou holky na světě
K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky
aby se pěkně usmály
na toho, kdo je malinký.
Aby nás měl kdo pohladit
a vyprávěl nám pohádku.
Proto jsou tady maminky,
aby náš svět byl v pořádku.

Milé že? Pro mnoho dětí však jen básnička…

Děti za mřížemi jsou výpovědí o tom, jak za války trpěly nevinné děti. Děti, které nezajímá politika. Děti, které nezajímá, ze které rasy pochází jejich kamarád. Děti, které potřebují pohladit a obejmout, jako každé dítě, ať je jakékoli. A odkudkoli. Prostě obyčejné děti. Jako trest za to, že jsou dětmi, však dostaly od dospělých vězení, hlad, bití, ponižování a odloučení od rodiny.

Může se zdát, že válka je již dávno za námi. Ale není. Je v našich životech, v našich rodičích a prarodičích, v naší výchově. Je v našich srdcích.
Ten chlapec možná ještě žije…

Ukázka:
„Já tam nepůjdu!“ vykřikl jsem a rozběhl se k východu. Po několika krocích jsem však cítil za týlem ruku dozorkyně. Držela mě pevně za límec a táhla k jedněm z těch dveří. V té chvíli se ozvaly z komůrek rány dětských pěstí a žalostné volání: „Je nám zima! Máme hlad! Pusťte nás ven, my už budeme hodní.“ Děti křičely česky i německy, až se jim hlasy lámaly.
„Nechte mne, prosím vás, nechte mne. Já už to víckrát neudělám,“ žadonil jsem také, ale marně. Dozorkyně za mnou přibouchla dveře a v zámku zarachotil klíč. V neproniknutelné tmě jsem škobrtl o nějaký předmět. Později jsem zjistil, že to byl plechový nočník. Pak mi něco zašustilo pod nohama – pytel naplněný slámou. Po tvářích mi stále tekly stružky slz a já bušil pěstmi a kopal do dveří v bezmocném vzteku a zoufalství.

Příběh byl v roce 1987 zfilmován pod názvem „Uloupené dětství“.

Knihu vydalo Severočeské nakladatelství v Ústí nad Labem, v roce 1972