Ve své autobiografii Promluv, paměti píše Vladimír Nabokov o svém dětství, šťastně prožitém v Petrohradě, v prostředí aristokratické, vzdělané a politicky liberální rodiny. Poté, co se v Rusku chopili moci bolševici, odešla rodina do exilu. Ticho za zavřenými dveřmi Nabokovovy ruské minulosti je však pouze zdánlivé, svůj dějinami zpustošený ráj si Nabokov odnesl sebou do exilu, do Německa, kde se usadil a kde na sebe upoutává pozornost svými romány o Rusku a ruských emigrantech.

Třináct let po smrti V. Nabokova (1989 - 1977) přichází ke čtenářům próza Lužinova obrana (Zaščita Lužina, 1930).Vydal Odeon, přeložila Ludmila Dušková.

Děj románu se odehrává v průběhu dvaceti let a zavede nás do předrevolučního Ruska, do Petrohradu, kde začíná příběh o zázračném dítěti, později fenomenálním šachistovi, kde malý Lužin prožívá bezstarostné dětství se svými rodiči a francouzskou guvernantkou.
Už od první kapitoly je jasné, že to“ten vrtošivý, zádumčivý Lužin“ nebude mít v životě lehké. Lužin je přecitlivělý, tichý chlapec, do jehož skrytého vnitřního světa se zoufale snaží proniknout otec – druhořadý spisovatel a sukničkář. Zvláštní je také vztah mezi matkou a malým Lužinem. Pro matku je komunikace se synem nervy drásající záležitost. Nabokov velmi barvitě líčí osamělost malého Lužina ve škole, kde je Lužin objektem nenávisti a jízlivé zvědavosti ze strany spolužáků. Jeho hrůza z nich , neschopnost vymanit se a zaujmout ve třídě nějakou pozici, vyvolává ve čtenáři opravdový soucit. Ale zdá se, že Lužin je nejraději sám ve svém tajemném světě hádanek, skládaček, barev a zvuků.
Ve třetí kapitole románu objeví Lužin, skrývající se v otcově pracovně před hlučnými hosty svých rodičů, skříňku na šachy. „Začalo to nevinně,“ píše Nabokov a pokračuje: „ … den, kdy svět náhle pohasl, jako kdyby někdo otočil vypínačem, a v hluboké tmě dopadlo jasné světlo pouze na jediné, novorozené kouzlo, na třpytivý ostrůvek souzený mu pro celý jeho život.“ V této jediné větě je krása i tragika celého budoucího Lužinova života; zdá se, že jeho osud je zpečetěn. V neuvěřitelně krátké době poráží zkušené šachisty, které zve do domu otec, aby si ověřil synovu genialitu.
Tady si čtenář může snad trošičku oddychnout, ten soucit vzbuzující Lužin snad konečně chytí osud za pačesy a ukáže všem, co v něm dřímá. Přeje Lužinovi obdiv i budoucí slávu, ale „zlá sudička Nabokov“ si s Lužinem i se čtenářem hraje jako kočka s myší: V Berlíně je mladý Lužin obětí měšťáků, u kterých jeho nemotorné způsoby a naprosté vnitřní soustředění na své umění, vyvolává jen výsměch a opovržení. Dokonce i žena, jediný člověk, který tuší za nejapným zevnějškem něco hlubšího a nevšedního, se mu nakonec odcizí.
Je tu ještě jedna stránka Lužinovy osobní tragédie a to jeho neschopnost přizpůsobit se novému prostředí hlavně psychicky. Jako emigrant, v zajetí své šachové posedlosti, ztrácí kontakt s okolním cizím světem a ve stupňujícím se stresu i obranu proti němu.

Svět exilu, Nabokovi tak blízký, je v Lužinově obraně popsán jakoby s nadhledem, ale ve skutečnosti je to přesné a nemilosrdné svědectví doby zlatých dvacátých let, kde si vyděděnci typu Lužina připadají zbyteční a vykořenění a jejich schopnost zařadit se do řady, u nich vyvolává jeden kolaps za druhým, až do úplného vyčerpání.Lužin je zhnusen všední realitou a přirovnává svět k obří šachovnici a jeho obyvatelé jsou kombinací figur, jež zorganizovaly útok, který je třeba odvrátit za každou cenu.

Nabokov ani v samotném závěru románu neopomene připomenout Lužinovu neohrabanost a bezradnost, když líčí jeho sebevraždu. Lužin musí spěchat, protože jeho žena a její hosté za zamčenými dveřmi koupelny, už něco tuší. Nešikovně zdolává překážky: okno je vysoko a nejde otevřít, židle je vratká a vyčerpaný Lužin do poslední chvíle netuší, jestli se vůbec dokáže „nacpat“ do okna a protlačit se ven.

Síla ubíjejícího měšťáctví a přízemnosti hraje velkou roli ve většině Nabokovových próz. V románu Pozvání na popravu je vzpoura člověka, který si chrání své osobní tajemství potrestána okamžitě a krutě. Za co je hrdina Cincinnat C. odsouzen k smrti? Za to, že je neprůhledný, v tom je jeho zločin. Obyvatelé fantastického města jsou průhlední a tedy zaměnitelní.

Nabokovovi hrdinové se pohybují na ostře nabroušené hraně mezi navždy ztracenou minulostí a realitou. Bývají to emigranti tesknící po vzdálené vlasti. Jejich životní pouť je plná utrpení a osamělosti. V knize Jiné břehy, 1954 jsou nejpůsobivější místa věnována Rusku. Přes všechnu tragičnost Nabokovových románů je zřejmá ohromná radost z psaní a autorova snaha podat přesné svědectví o zaniklém světě, aniž by se rozsáhleji rozepsal o válkách a revolucích.

Nositel Nobelovy ceny za literaturu Ivan Bunin po přečtení Lužinovy obrany prohlásil: „Ten kluk vytrhl pistoli z pouzdra a jediným výstřelem složil všechny starce, včetně mě.“ Nabokovův styl psaní vás vtáhne do děje jako dobře udělaný film.
V Jiných březích se nehmotnost suchého sněhu pozoruhodně proměňuje v nehmotnost doby: Všechno je tiché, všechno je očarované světlým kotoučem nad ruskou prázdnotou mé minulosti. Sníh je skutečný na dotek a když se nakloním, abych ho nabral do hrsti, půlstoletí mého života protéká jako mrazivý prach mezi mými prsty.“
Nabokov nepopisuje náladu, on ji vytváří. Buď propojením slov a zvuků nebo náhlou nečekanou přesností detailů – pěšce na šachovnici „byl vyražen jako zub“ a toto jediné přirovnání je rázem příznakem neklidu a duševní rozháranosti (Lužinova obrana).

V čem je tedy Vladimír Nabokov tak výjimečný? Je to především jeho vytříbený jazyk, nezaměnitelný styl, který se vyznačuje poetikou i jemným humorem. Hrdinové jeho románů a povídek se často ocitají v nějaké životní krizi, jejich reálný život se prolíná s kouzelným světem snů a představ. Smrt, sebevražda, tak častá v Nabokovových prózách není strašná, je to jen cesta k jiným břehům, mnohdy jediná možnost osvobodit se, uniknout. Když Nabokov líčí Lužinovu sebevraždu, čtenář se s údivem přistihne, že spěchá společně s Lužinem, že se děsí ať to ten nemotora, proboha, nezvorá. Lužin se konečně osvobodí, čtenář si oddychne a autor Nabokov se lišácky směje.