Z obálky:
Lydie Harrisová, mladá sálová sestra, žije trochu nudně a dost osaměle v kalifornském Malibu. Po tragické nehodě, při které zemřeli její rodiče a bratr, se jí odcizila i sestra Adéla. Lydie od ní nedostala žádnou zprávu už déle než čtyři roky. Proto ji velmi překvapí, když je uprostřed komplikované operace odvolána k telefonu a uslyší v něm Adélin hlas. Sestra ji naléhavě žádá, aby za ní okamžitě přijela do Říma… Krátce nato pošta doručí Lydii figurku s umělecky vyřezanou šakalí hlavou.Lydie požádá o radu svého přítele, doktora Kellermanna, který se zajímá o staré umění. Ten zjišťuje, že figurka šakala pochází z prastaré egyptské deskové hry a že má nepochybně nesmírnou cenu. Přestože si se sestrou už dlouho nejsou blízké, má o ni Lydie velkou starost. A přes varování doktora Kellermanna odlétá do Říma. To je však jen začátek dlouhého putování plného nebezpečí, které Lydii nakonec zavede až do Údolí králů.

O autorce:
Barbara Wood se narodila v roce 1947 v Anglii. Po ukončení studia pracovala deset let jako operační sestra na neurochirurchické klinice. Pak začala cestovat a své zážitky z cest promítá do skvělých napínavých románů. Povolání sestry se jí stalo pouze občasným koníčkem, vydává se na ošidnou dráhu spisovatelky. Barbara Wood si zakládá na tom, že všechny země, kde se odehrávají její dobrodružné a tajuplné příběhy, osobně navštíví. To proto, aby mohla věrně zachytit historické a geografické detaily. Čtenáři už znají její romány Plamen duše, Duhový had, Pod africkým sluncem, Věštkyně, Volání minulosti a Kletba svitků.

Recenze:
Příběh Lydie, hlavní hrdinky dobrodružného příběhu, je poněkud zmatený. Lydie neustále cestuje a hledá svou sestru, přitom neví ani proč, potkává se s mnoha lidmi, kterým naivně důvěřuje a dostává se do nebezpečných situací. Nemůžu si pomoci, ale Lydie mi připadá neuvěřitelně hloupá. Po každém leknutí se hroutí, věří cizím mužům a hledá svou sestru po světě, aniž by o ní měla sebemenší indicii. Nicméně Barbara Wood, která se jako obvykle věnuje přehnanému popisování pocitů a vjemů, které je schopna opakovat třikrát v jednom odstavci, se přesto snaží, aby čtenáře zaujala. Přiznám se, že jsem stránky přeskakovala, abych nemusela u jejího vyprávění protrpět příliš mnoho času.Na obálce knížky je uvedeno, že autorka lpí na osobní návštěvě všech zemí, o kterých píše, aby mohla vyprávět s co největší autentičností. Je to sice chvályhodné předsevzetí, ale opravdu jsem si nevšimla, že by se Barbara Wood snažila o nějakou autentičnost. Ohledně míst, kde se Lydie pohybovala, jsem se nedozvěděla nic víc, než se dá vyčíst z pohlednice z oněch míst. Zvlášť v případě míst jako je Luxor a Jarmak, která by si pro svou krásu a starobylou atmosféru trochu té popisnosti zasloužila, se autorka příliš nepředvedla. Kdybych v Karnaku nebyla, nezapůsobil by na mě Barbary Wood text téměř vůbec.Nu což, říkám si. Nemůže být každá knížka zajímavá, poutavá a čtivá. Přesto jsem si po přečtení Hry osudu oddechla, že to mám konečně za sebou. Od autorky Panenek z ráje, bych opravdu očekávala mnohem víc.

Ukázka:
„Počkala jsem, až jeho kroky na kamenné dlažbě na chodbě hotelu umlkly, pak jsem se přikradla opatrně ke dveřím a zamkla je. Vzrušení toho dne na mě těžce doléhala. Z posledních siljsem se došourala zpět ke gauči a tam jsem se zhroutila. Moje myšlenky byly zmatené, celý stav mé mysli velmi otřesený. Klid a jistota, které mi poskytoval můj domov a několik mých přátel, se zdály být vzdálené tak daleko jako Měsíc.“