„Co to čteš?“ zeptal se mě manžel, když jsem půl hodiny zírala do knížky Ivana Krause. „Krause,“ odpověděla jsem bez invence, protože vlastně nebylo co říct… „A o čem to je?“ nedal se muž odbýt. Nechtěla jsem lhát. Nechtěla jsem mlčet. „O ničem,“ odpověděla jsem tedy po pravdě….

O čem vlastně Ivan Kraus píše, je mi záhadou. Knížka nemá žádnou jasnou dějovou linku, chvíli se vše točí kolem autorovy nenaplněné lásky k jakési ženě, jménem Jana, chvíli se zabývá výhradně svým rozdrásaným srdcem a duší, která strádá a hned zase přeskakuje na téma socialistického podniku, v němž jeho autobiografický hrdina pracuje a strádá. A protože Ivan Kraus zřejmě trpí nerozhodností, píše tak trochu o všem a přitom o ničem.

Kapitoly na sebe chvílemi celkem zajímavě navazují a chvílemi se od sebe zase vzdalují, spojeni jen pomyslnou nití, za niž se drží hlavní hrdina, vykreslený bez jasných kontur. Kapitoly jakoby visely na gumičce, která má nekonečné možnosti se roztahovat a zase smršťovat, když je potřeba jednotlivé obrazy spojit v jeden film.

Autor se často strefuje do „strany a vlády“ padesátých let, což vzhledem k roku vydání knížky (1995) vypadá poněkud zaprášeně. Vzápětí přechází k vyznání lásky oné nedostupné Janě, aby čtenář nebyl ochuzen o spisovatelovo nevyslyšené a rozervané nitro.

Marně přemýšlím, co ve mně Ivan Kraus svou knihou zanechal a trochu zklamaně zjišťuji, že téměř nic. Příběh snad ani nebyl příběhem, ale poněkud neuspořádaným deníkem jednoho mladého muže, který má občas šťastné a světlé chvilky, častěji se však potácí tmou.
Ale abych nebyla nespravedlivá. Nebylo to zas tak úplně o ničem. Kniha je plná pravd, lidských chyb a omylů, trápení, ale i humoru. Ivan Kraus má svůj vtipný náhled na svět i v tragických chvílích života. Jemný humor se slabounce vine jako zlatá nitka stuhou celým příběhem.
Ivan Kraus dokázal, že i oničem se dá psát. Že i nekonvenční způsob vyprávění, který používá, má sílu, osobitost a moudrost. Ačkoli se to na začátku knihy zdálo nemožné, nakonec si Ivan Kraus téměř získal i mne, zapřísáhlou odpůrkyni experimentální a nekonvenční literatury.

Ukázka:
Měl bych jí říci, že píšu knihu. Otázka je, jak bude reagovat.
"O čem píšeš?" zeptá se.
"O všem."
"Jak o všem?" zamrká.
"Tak... o nás."
"O nás? rozzáří se.
Co když se nerozzáří? Otázka se dokládá na pozdější dobu.
V mé pvní představě se ale vždycky rozzáří. Ale co když to neudělá?
Můžu z nároků trochu ubrat: třeba ji to alespoň udiví. To by taky šlo. Údiv by mi dal šanci. Ještě nikdy nikdo jí neřekl, že píše knihu o ní a o sobě. Takže se snad udiví. Dobře, řekněme, že je udivená. A co dál?

Z obálky:
Ivan Kraus (1939)
herec, loutkař, spisovatel, autor fejetonů, scénářů, skečů, politických satir a především humoristických povídek - To na tobě doschne (1976), Prosím tě, neblázni (1978),Číslo do nebe (1984), Rodinný sjezd (1996), Muž za vlastním rohem (1999), Medová léta (2001), Muž pod vlastním dohledem (2002), Udělej tichoučko! (2003) - se ve své nejnovější prózetentokrát nevrací do časů dětství, ale nechává svého hrdinu prožívat citové bouře první lásky zároveň s nekonečnou nudou prvního zaměstnání, to vše pod vlivematmosféry padesátých let minulého století. Zachycuje tuto dobu i vnitřní svět postav s vtipem a lehkostí, jež jsou pro něj typické a jež mu získaly trvalou oblibu u čtenářů.

Vydalo nakladatelství Academia, 2005, dotisk 2007