Nová kniha od Michaela Viewegha Lekce tvůrčího psaní vyvolala u kritiků rozporuplné reakce. Tvorba tohoto nadaného autora byla totiž vždy osočována z jednoduchosti a nazývána jen „letním čtením“, které střední třída přečte za dvě hodiny, pobaví se, ale nevyvolá to v ní nějaký hluboký literární zážitek či emotivní stopu. Na druhou stranu, to, že je stále tolik čtený a populární, jeho knihy bývají zfilmované (nedávný Román pro ženy Filipa Renče zaznamenal uspokojující úspěch na poli domácí kinematografie) dokazuje, že Viewegh ví. Ví, že je dobrý a jeho knihy jsou čteny právem. A to se snaží kritikům, bulváru i čtenáři dokázat v jeho nejnovější knize.

V ní se proplétají dvě vyprávěcí roviny. V jedné se setkává autor, jeho nakladatel a kritik, kteří diskutují o náplni autorovy patnácté knihy. Autor, aby ostatním dokázal svou velikost („Sebevědomá demonstrace tvůrčích schopností…“), vytvoří svůj příběh takřka z ničeho, příběh, který vznikne během jediného dne, v semináři tvůrčího psaní.

Objevuje se hlavní postava Oskar (Vieweghovo alter ego), vyučující semináře a s ním i šest studentů, výchozí zápletka. Postupně nám odhaluje životní osudy a úděly ostatních. Odehrává se také jakoby boj o čtenářovu pozornost, kterou v knize studenti řeší. Oskarovy „literární poučky“, kritika kritiků a bulváru, tragický životní příběh jedné náhradní matky a obhajoba vlastní knížky tvoří základní kostru Lekce tvůrčího psaní.

Zajímavá kniha, o které má cenu přemýšlet. Jakoby boj mezi autorem a kritiky. Viewegh chce, aby byl nejen čtený, ale i uznávaný. Proto mi tato kniha připadá pouze jako pokus (i když je vysoce kvalitní), pouhý pokus všem vytřít zrak a dokázat, kdo je tady pánem, kdo umí poutavě psát i když si zvolí obyčejné triviální téma.

Rozuzlení. Viewegh je bezesporu velký autor, sečtělý a nadaný. Humor, ironie a nadsázka, základní pilíře dobré literatury, jak říká ve své knize, mu určitě nechybí. Ovšem vždy se najde nějaká skulinka, nějaký problém, chyba, kterou mu ostatní budou vytýkat. Ale tak poznáme dílo „trvalé hodnoty“, že v nás zanechává emoce, lidé se o něm dohadují, přou a nenechají na něj dopustit.