Anotace: Hlavní hrdina románu je obyčejný devětatřicetiletý Pražák. Jediné, co jej odlišuje od masy okolních bezejmenných, je, že hned v úvodu nedopatřením zabije jiného bezvýznamného občana. Pochybnosti, výčitky a drobné psychické výmyky se u něj začínají dostavovat až postupně, na pozadí dalšího děje. V něm nescházejí ne vždy chytré a krásné ženy, poněkud komická a nenaplněná láska, a filmy, jakkoliv spíš staré a špatné, než nové a dobré. Nic z toho hrdinu nepřipoutá k přítomnosti natolik, aby se nakonec nepokusil z toho všeho uprchnout. Město v jiné evropské zemi, kde se pokouší zakotvit, naučit se podle stručného turistického slovníku dosud neznámý jazyk a začít nový život, jej zprvu okouzlí. Avšak po roce, naplněném pochybnou obživou a nečekaně vřelými vztahy s jistou vdanou maďarskou emigrantkou a její nepravou budapešťskou tetou, která se živí jako druhořadá věštkyně, se vrací zpátky do srdce Evropy. Když nastupuje do letadla, má dojem, že má za sebou nejnáročnější dobrodružství svého života. V tu chvíli netuší, že to nebylo nic proti tomu, co ho čeká po přistání.

Recenze: Ještě nyní si marně lámu hlavu, o čem kniha vlastně byla. Mnoho zajímavých názorů, nápadů a postojů je propojeno tenkou pavučinkou děje. U takto kvalitně sepsaného příběhu pochopíte tvrzení, že v dobré knize nemusí být skoro žádné napětí, a přesto je čtenář nucen číst dál a dál. Jakákoli věta je tím, co vás zajímá. Originální a svérázné dílo pro nás upředl autor. Najdeme zde trochu českopisu, mystiky, kultovních filmů, Portugalska a nesmí chybět lovestory. Vše je propojeno kusem uvěřitelné reality. Vřele doporučuji nechat se chytit do sítě, kterou vás příběh během četby opřede. Nakonec odejdete bohatší než jste byli.

Ukázka: Rozhlédl jsem se, jestli by mi některý kout pozemku neposkytl chvilkový oddech. Po zídce se plazili masití hlemýždi. Zahradou putovaly kulaté, nepřátelské zvuky. Arnoštova chodidla, oděná stodolovitými domácími přezůvkami, ze kterých lezly široké prejzovité nehty, byla nezměrná. Trčela přes zahradu až k plotu. Až k tomu břečťanovému hnízdu. „Nech toho,“ povídám. „Máš obrovský hnáty.“ „To jsou tvoje hnáty, na co ukazuješ,“ opravil mě a zase měl pravdu, zíral jsem na vlastní chodidla. „A proč mám pantofle?“ zeptal jsem se. „Půjčil jsem ti je asi v půl pátý, abys ses nepařil v keckách.“ V košili mi zaťukal telefon. Měl jsem tolik rozumu, že jsem ho nechal zvonit. Zkontroloval jsem displej, na kterém žhnul mnohoslibně rozostřený nápis. X-BARUNA, zněl obsah zvěstování. X proto, že mám v adresáři takový systém. „Jo, tak to díky,“ řekl jsem.