Anotace:
Člověk se dostane na špatnou cestu, ani neví jak. Stačí slabá chvilka a může se stát třeba korupčníkem, nebo nedej pámbu
i zlodějem. A jsou takoví, co se jim jen jednou zatmělo před očima a skončili dokonce jako vrazi. Moje postavení v lidské společnosti utrpělo v jednom malostranském kostele. Farář požehnal manželskému páru a já se stala tchyní. Neomluvitelné.
Fejetony Radky Kvačkové, které se objevují v časopise OnaDnes, ale také v Lidových novinách a v časopise Bydlení, vycházejí knižně prostě proto, že si o to čtenáři a čtenářky začali psát. Aby je měli pohromadě.
O autorce:
Radka Kvačková se narodila v roce 1944. Vystudovala filmovou fakultu AMU, obor dokumentární film.
Dlouhá léta pracovala ve Svobodném slově. V roce 1990 přešla do Lidových novin, kde nyní pracuje jako redaktorka vzdělávací přílohy Akademie.
V roce 1990 vydala v nakladatelství Melantrich knížku fejetonů nazvanou Něco mezi tím, v roce 2002 v nakladatelství MOTTO další, nazvanou Povodeň a já.
Žije s manželem Petrem na Malé Straně, má dvě děti, Jakuba a Karolínu, a čtyři vnoučata od dvou do sedmi let.
Recenze:
Už samotný název „Očima tchyně“, dává tušit zajímavé téma. A to nejen proto, že tchyně bývá obvyklým terčem vtipů a mnohdy i stesků a stížností mnoha z nespokojených snach a zeťů.
Zamysleli jste se však někdy nad tím, jaké to je, být „tchyně“? Zda lze být dobrou tchýní a vyhovět často vysokým požadavkům mladší generace? A přemýšleli jste o tom, milé snachy a zeťové, zda jste dobrými snachami a zeti a zda je vůbec v možnostech vaší tchyně s vámi vyjít?
Radka Kvačková to nejen zkusila, ale navíc se jí podařilo vylíčit své zkušenosti tak, že se vám po přečtení jejích vtipných fejetonů musí zákonitě každá tchyně začít líbit.
A nebo ji dokonce začnete mít rádi.
A nebo ji snad dokonce začnete i chápat.
Marně jsem hledala, který fejeton české autorky se mi líbil více a který méně. Outsidera se mi najít skutečně nepodařilo. Knížka totiž nemá slabá místa a vůbec se nelze divit čtenářům novin a časopisů, kde postupně tyto fejetony vycházely, že si začali psát o jejich knižní vydání. Také bych začala, kdyby se mi ony fejetony dostaly do ruky dříve, než samotná kniha Radky Kvačkové „Očima tchyně“.
Radka Kvačková do původní české literatury přivála svěží vítr.
A protože fejetony Radky Kvačkové jsou milé, úsměvné a zcela jistě vyloudí úsměv na rtech i tomu největšímu škarohlídovi, doufám, že se nejedná o knihu poslední.
Ukázka:
Na scestí
Člověk se dostane na špatnou cestu, ani neví jak. Stačí slabá chvilka a může se stát třeba korupčníkem, nebo nedej Pánbůh, i zlodějem. A jsou takoví, co se jim jen jednou zatmělo před očima a skončili dokonce jako vrazi.
Moje postavení v lidské společnosti utrpělo v jednom malostranském kostele. Farář požehnal manželskému páru a já se stala tchyní. Neomluvitelné.
Není pochyb, že se mi musela zhoršit povaha. Vždycky se zhorší. Vím to, protože pár tchyní znám. Například moje babička. Tatínek vždycky viditelně trpěl, když zazvonila u dveří. Bydlela totiž ve stejném domě jako my, jenom o patro níž. A zvonila dost často. Aspoň tatínkovi se tak zdálo. Vždycky trochu syknul.
Když byla babička stará, už tolik nezvonila, protože měla berle a schody ji zmáhaly. Maminka jí vždycky v neděli vařila a my děti nosily jídlo dolů. Tatínek ale sykal stejně. Například když jsme vyřizovaly babiččin vzkaz ohledně toho jídla. Říkala vždycky, že nic nechce, a když už, vůbec jí nezáleží na tom, co jí. Má jen jedinou prosbu, aby to bylo stehýnko.
Koneckonců i já měla svého času tchyni, dej jí Pánbůh lehké odpočinutí. Vlastně se mi nezdála špatná.
Pokud jsem s ní ale byla sama. Jak u toho byl muž, stalo se něco zvláštního. Najednou mě jakoby převážili. To, co mě u každého zvlášť nanejvýš lehce nadzvedlo, ztěžklo, když byli dva, několikanásobně.
Měli podobný způsob myšlení a asi se tak narušila rovnováha. Tedy hlavně moje, duševní. Cítila jsem se v pasti. Jednou, když jsem čekala druhé dítě, se mne tchyně věcně zeptala: „A kam jí dáš postýlku?“ To zájmeno mne zarazilo. Ultrazvukem se ještě běžně nevyšetřovalo, nikdo nevěděl, jestli se narodí kluk, nebo holka.
„Proč myslíte, že to bude holčička?“ zeptala jsem se. Matka mého muže Petra se té otázce skoro podivila. „Protože jinak by byl Petr zklamanej,“ vysvětlila s jasným poukazem na to, že kluka už přece máme a porodit druhého by ode mne bylo vůči manželovi nefér.
Pak se divte, že se o tchyních vyprávějí zlé vtipy. Zajímavé ale je, že člověk, když se sám stane tchyní, na sobě žádné zhoršení povahy nepozoruje. Dokonce má často pocit, že dělá dobro.
Jedna moje přítelkyně dostala kdysi od své tchyně doporučení, aby nepokládala na leštěný nábytek skleničky s vodou. Od té doby matku svého muže nezdravila a přestala jí půjčovat i děti. Za pár let sháněla doporučení, jak odstranit z nábytku bílá kola. V drogerii jí poradili leštěnku. Koupila, zaplatila a byla jim vděčná, i když kola úplně nezmizela.
Docela mě začalo zajímat, co mou přítelkyni, jinak celkem klidnou a přívětivou osobu, na té tchyni před lety tolik zlobilo. Zeptala jsem se jí nedávno. Hlavně proto, abych se něčeho takového vyvarovala. Zamyslela se a řekla: Že mě pozorovala.
To je důležité vědět. Snažím se zjistit co nejvíc věcí, jimiž bych mohla popuzovat. Některé by mě samotnou vůbec nenapadly. Loni v létě se mi jedna mladá žena svěřila, že ji její tchyně terorizuje jídlem. Nejenže má vždycky, když k ní přijdou na návštěvu navařeno, takže to vypadá, jako by počítala s tím, že doma se její syn a vnoučata moc nenajedí, ale jde ještě dál. „Představte si, že když jsme ji střídali na chatě, volala mi, co mi tam všecko nakoupila, prý abychom to nemuseli tahat s sebou. Já se jí přitom vůbec o nic takového neprosila!“
Tak na to taky pozor – řekla jsem si. Problém však je, že nic neplatí absolutně. Setkala jsem se totiž s jinou mladou matkou, která si stěžovala na pravý opak: že její tchyně vůbec nevaří, a když k ní přijedou přes půl republiky na návštěvu, není v lednici ani mlíko pro děti.
Pak hledejte něco jako pravidla, co je dobře a co špatně! Nenajdete. Leda že by platilo: špatně je, cokoli učiníte. Nebo přesněji: na všem, co učiníte, je něco špatně.
Zkusila jsem i věci, které se nedaly, jak jsem se domnívala, zkazit. Věnovala jsem novomanželům byt, který velmi chtěli. Naštěstí to bylo v mé moci.
Naneštěstí časem zjistili, že je v noci ruší šramot od sousedů. Zeť sice velkoryse připustil, že za to tak úplně nemůžu, ale pocit viny mi nevymlouvá.
Abych si ale nestěžovala! Ve skutečnosti mám neobyčejné štěstí. Moje jídlo zeťovi celkem chutná a zdá se, že mi i důvěřuje. Často mi totiž ukládá drobné úkoly a pak trpělivě vysvětluje, v čem jsem udělala při jejich plnění chybu.
Kupuje mi i dárky. Třeba sadu kořenek na otáčecím kotouči. Bohužel se mi nevešla do kuchyně, leda bych odstranila mikrovlnou troubu. Rozhodla jsem se troubu ponechat. Řekl, že už mi nikdy nic nedá, a odešel bez pozdravu.
Přesto to se mnou zkusil ještě jednou. Po povodni mi koupil dokonce počítač. A nežádal za to nic jiného než trochu vděku. Rád slyší, když jednou týdně řeknu, že bez něj bych psala na starém šuntu. Nesmím ovšem vynechat.
Jo a taky chodí kontrolovat, jestli třeba nemarním čas u televize a na tom výkonném počítači píšu.
Tak píšu...