Vyprávění začíná příznačně nemocí. Chřipkou.
Sice silnou – „… mám pocit, jako by mi prořízli hrdlo“, ale pořád jenom chřipkou, která vyznívá v souvislosti s dějem následujícím až neuvěřitelně banálně.
Autor knihy Tvrtko Vujity se v době, kdy laboruje se zmíněnou chřipkou dovídá od dávného známého o výskytu lepry a v souvislosti s tím o stopách k celé kolonii malomocných, která by se měla nacházet v Rumunsku. K tomuto závěru ho vedl archív, v němž nalezl osud pětiletého chlapce, který byl úředně prohlášen za mrtvého, ovšem podle papírů byl poslán do plicního sanatoria ve vesnici Tichilesti.
Tvrtko se tedy s kameramanem Csabou vydává do Zemplínského pohoří, kde se opravdu nachází osada s osadníky, kterých bylo kdysi dvě stě.
Nyní je jich dvacet osm.
Jejich diagnózou je totiž lepra, dvě stě let po tom co se konstatovalo, že tahle nemoc zmizela. Stará se zde o ně jeden lékař, který sem byl přeložen, protože podle svých slov pil. Moc pil. Tvrtko popisuje život v táboře, průběh strašlivé nemoci i příběhy lidí, kteří se zde ocitli (někteří se zde narodili…).
Po tomto jakémsi před příběhu následuje rozsáhlejší vyprávění o výpravě do další zjištěné kolonie, tentokrát v Etiopii. Zde se nachází nakažených ještě více. Má jich být kolem 2800. Na místě zjišťují, že jich je sedm tisíc. Autor vysvětluje díky jakým okolnostem a známostem se do kolonie dostal a ukazuje zde opravdové peklo.
Nemocnice (na tomto označení místní primář zarytě trvá), bez elektřiny a téměř s nulovou hygienou, je rozdělena do tří částí podle stupně nemoci pacientů.
Již do druhé je vstup zapovězen.
Třetí „neexistuje“ a primář v souvislosti s ní vyhrožuje, že zařídí, aby každý kdo z nepovolaných se do ní dostane už nikdy neopustil zemi. Tvrtko s Csabou se při podstoupení nepředstavitelného rizika přeci jen dostávají až do „trojky“. Riziko spočívá nejen ve vyhrůžkách primáře, který se spolu s dozorci chová naprosto brutálně i k nemocným, ale samozřejmě i v možnosti nákazy. Kombinací těchto rizik je vyhrůžka primáře nejen nepřísnějším doživotním vězením v Etiopii, ale i jeho „pravomocí“ nechat je shnít ve trojce, kde se nacházejí již neléčení lidé v nejpokročilejším stádiu lepry.
Konec nechám otevřený pro případné zájemce o přečtení knihy. Jen dodám, že primář se o návštěvě Tvrtka i Csaba (kameramana), vydávajících se za lékaře, třetí zóny opravdu dozví.V knize najdete mnohem více podrobností o těchto výpravách, ale doporučuji ji pouze tomu, kdo nemá slabý žaludek. Kniha je opatřena i fotografiemi (např. „Žena a muž bez tváře“). Mně osobně se noc po přečtení zdálo, že se nacházím v obrovské budově s mnoha místnostmi, které slouží jako dětský hřbitov a já hledám volný hrob, přičemž mě někdo neustále sleduje.