V pořadí druhá kniha Jana Sterna tématicky navazuje na svou předchůdkyni Média, psychoanalýza a jiné perverze. Nelze se tedy vyhnout jejich srovnání. Psychoanalytické eseje ve Sternově novince jsou oproti prvotině hlubší, ostřejší, přímočařejší a nutí ke konfrontaci. Má recenze na první knihu byla chladně popisná, tentokrát mám pocit, že je potřeba více rozčeřit hladinu pouhé recenznosti. Největší změnu vidím ve velmi patrném přilnutí Jana Sterna k Sikmundu Freudovi. Freud se zde skloňuje ve všech pádech a je málem až vzýván. Ne že by autor nebyl vždy svůj, jak jsem napsal v první recenzi, ale Freud je zde zmiňován opravdu velmi často. Nejen proto je vše také více osobní. Daleko více máme před sebou samotného autora, více píše o sobě a o svých vlastních aplikacích psychoanalýzy. Vyřčeno je tolik závěrů a názorů, že zřejmě nikdo nezůstane nezaujatý. Mě např. zaujalo to co máme s autorem společného a tím je vegetariánství (také jsme přibližně stejně staří). Naopak za nesmysl považuji závěr eseje v níž se píše, že rozdíl ve vnímání komunismu a fašismu je v tom, že fašismus je zlo, zatímco komunismus je odložené dobro. Ve zhruba takovémto rozviklaném rozpoložení se bude nacházet každý kdo si tuto knihu přečte. A myslím, že to byl i záměr. Jestli ano povedl se nadmíru.

Další recenze této knihy.