Totem, incest a odkouzlení buržoazie - recenze Jan Stern autor recenze: Markéta Karešová

---

ANOTACE KNIHY:Další soubor provokativních esejů mediálního teoretika ovlivněnéhopředevším psychoanalýzou. V knize se pokouší rozvíjet to, co sámnazývá psychoanalytická teorie kultury.
Analyzuje za tím účelem hororMoucha, pohádky Boženy Němcové, starořecký mýtus o Myrrze, postavuinspektora Clouseau, píseň Josefa Laufera Dopis Svobodné Evropě,televizní pořad Vypadáš skvěle!, městskou legendu o muži sezapalovačem, "latentně homosexuální reklamy" na pivo, svůj vlastní seno procházení zdí či poselství mimozemšťanů ze souhvězdí Plejád.
Už názvy některých esejů dávají tušit, že úspěch autorovy prvotiny Média,psychoanalýza a jiné perverze ho neodklonil od ambice pohybovat se nahraně a být kontroverzní: "Incest, klečení po výprasku a Ally McBeal","Kouzlo třídního násilí a odkouzlení buržoazie", "Masturbujícíškolačky a jiné tajné slasti" či dokonce: "Zabij Ježíše!"

---

RECENZE:
Sternovy eseje jsou oním „textem skálou“, na který musíte mít opravdu pevné boty! Zdolat jej, (pochopit a přijmout) je místy stejně vysilující a současně osvobozující, jako zdolat skálu až na její samotný vrchol, z něhož očekáváte krásný výhled do okolní krajiny.
Ale kdeže …
Kdeže krásná rozprostírající se pláň infantilní jistoty a blaženosti, jen další a další vrcholy, křičící o zdolání…

Při čtení této malé tenké knihy, našlapané informacemi jako husa šiškou, někdy až k zadávení, jsem se neustále zmítala mezi otazníky (to snad nemyslí vážně?) a naivními vykřičníky, (já vím!) v naději, že jsem o další milimetr výš nad přízemností nevědění.

Kniha je rozdělena do tří částí: Základní vzorce, Kultura a Média. Do každé kapitoly je zařazeno několik esejí, jejichž názvy sotva mohou evokovat jejich myšlenkovou linii. Za všechny například „Zabij Ježíše!“, „Když kapitán do pupku hadího hrábl“ či „Kdo chce růst, musí stvořit nestvůru“.

Samotné eseje se pak snaží přiblížit podstatu lidského jednání a chování pomocí psychoanalytických metod i prezentovat vlastní názory autora. Jan Stern samozřejmě čerpá z mnoha děl a teorií, jejichž výčet zabírá na konci knihy více než osm stran.

Zajímavé je, jakým způsobem Stern využívá Freudovy myšlenky. Mnohé závěry slavného předka (např. str.119 „U dívek pak Freud považoval za klíčovou zkušenost úlek ze ztráty penisu, následovaný závistí penisu“ ), přijímá snadno a bez výhrad a z velké části z nich vychází (byť logika věci říká, že člověk je identifikován již od prenatálního věku s matkou (což Stern nepopírá například na straně 148: „…dítě nejprve neodlišuje sebe od okolního světa, tedy od matky….“) Tatáž logika věci tedy evokuje myšlenku, že vyrovnat se je třeba právě s existencí penisu (a co když se to nepovede… homosexuálové by mohli vyprávět)),
Dalším tvrzením, které podle mě tuto myšlenku potvrzuje, poskytl opět Jan Stern a to na straně 230. „To, co vyvolává maximální úzkost dítě vyčlení z definice sebe sama jednou provždy“. (není to právě ono „vytěsnění“ existence falu, tak viditelné u homosexuálů?)

Jindy se nám Stern naopak snaží vnutit myšlenku, že Freud vlastně nepochopil, „Freud na konci života prohlásil, že pochopil o lidech mnohé, jen jedno nepochopil: Co vlastně žany chtějí“, zatímco on, Jan Stern dle svých slov hádanku rozluštil: „Inu, náš slavný krajan zřejmě nečetl pohádku o Dlouhý, Široký a Bystrozraký dost pozorně.“ (viz str. 127. )

Zajímavá je i Sternova fascinace falem (samozřejmě po vzoru Freuda). Neopomene ji náležitě zdůraznit v každé ze svých esejí.
V jedné z nich se Stern také zmiňuje o absenci otce v rodině. (Možná právě zde tkví příčina Sternovy fascinace falem /Freudem, otcem/…). Sám tvrdí (str.211), že „s matkou se zápasí zcela jinak než s otcem“.
Mimochodem, v textu se zmiňuje i o tom, že „zdědil“ některé názory a myšlenky po Freudovi, není právě toto nevědomé přiznání se k syno-otcovské vazbě na Freuda?

Stejný prostor jako falu, dává Stern (jak jinak) hovnu, jako jednomu ze základních prvků samotné podstaty člověka a jeho psýché. Tvrzení ohledně hovna a celé anality (podobně i orality, faličnosti a latence) si opět vypůjčil od Freuda, ovšem Sternovo přiblížení čtenářstvu je poněkud „lidovější“, tedy otevřenější a přímočařejší, proto možná i leckdy pochopitelnější (a tudíž možná i pro někoho nepřijatelnější…).

Ale Stern se nevěnuje jen „výpiskům“ z děl Freuda, Junga, Kleinové, Giddense, Ferencziho, Bělohradského, Kundery, Kosíka a mnoh dalších, ale pokouší se tato dogmata v kapitolách „Kultura“ a „Média“ napasovat na běžné součásti života současníka - reklamu, média, telenovely, ale i průmysl či konzumnost.


Za zmínku (kromě jiných) stojí esej „Kouzlo třídního násilí a odkouzlení buržoazie“, kde se Stern věnuje pořadu „Vypadáš skvěle“.
Přestože o třídním uspořádání u nás Stern nemá zcela jasnou představou (nebo ji nedokáže jasně sdělit) :
Viz str.219, kde došel k závěru, že:
„… Hranice mezi zoufalcem z paneláku a zoufalcem ze satelitního městečka velmi znejasněla. Status už je stejný, pro odlišení zbyly jen ty značkové hadry a voňavky. Proto jsou tak vystavovány na odiv. Proto umění stylu dnešní buržujové tak ochotně předávají těm dole. Je to jen zoufalá snaha potvrdit, že mezi nahoře a dole ještě existuje nějaká bariéra. Ale ona neexistuje. Styl je to poslední, co vystajlované hochy a děvčata rituálně oděluje od otroctví…..“
a tento závěr poněkud nekoresponduje s jiným z eseje „Telenovela je tank proletářské revoluce“:
„… I kdybych nosil sako i na záchod – neměl jsem ho ani u maturity – nikdy mě buržujové nevezmou mezi sebe, vždy jakýmsi zvláštním instinktem vycítí, že jsem v určitém hlubokém a tajemném smyslu dělník…“,
čtenář si jistě dokáže Sternův pelmel přebrat a zůstat po přečtení obohacen.


Stejně zajímavá, ale sdělnější je esej „Prachcaní a pravzorec“, která nejen, že se snaží přiblížit čtenáři podstatu (opět Freudovy) teorie totemu (Totem a tabu), ale rozborem filmu „Osada havranů“, který si Stern vzal na pomoc, odhaluje v plné nahotě i jeden ze zásadních lidských strachů a to „odloučení od stáda“.


Stern rozhodně nenudí. Provokuje a zvedá čtenáře ze židle (ano, vím, jak je to falické …) Kniha je plná rozporů i geniálních (většinou převzatých) myšlenek, ať si pod pojmem „genialita“ představíte cokoli.

„Totem, incest a odkouzlení buržoazie“ možná vyvolá ve čtenáři (a to i ve zdatném jedinci, schopném zdolávat i ty nejtěžší skalní převisy - a nebo možná právě v něm…), bouři, var a revoluci. Možná vyvolá odpor, možná zmatek, možná úžas. Nevím. Ale zcela jistě nenechá čtenáře klidným, chladným a nezúčastněným.

Za sebe rozhodně nemůžu tvrdit, že bych se ztotožnila se vším, co Jan Stern ve své knize předkládá. Výklad Jana Sterna je občas hozený čtenáři jako psovi kost.
Občas jsem si i pohrávala s myšlenkou, že některé Sternovy závěry a tvrzení jsou jen exhibicí jeho vlastních perverzí, traumat a (tolik lidského) sebestředného ega.
Přesto mám jedno zcela neskromné přání: „Kéž by bylo více takových knih, které mají co říct, byť i o hovně.“


O Janu Sternovi:
Na Internetu toho o Janu Sternovi zatím přiliš nenajdete. Nicméně pár údajů přece:
Studoval na Fakultě sociálních věd UK, na níž vystudoval obory žurnalistika a mediální studia.
Narodil se v roce 1977, je vegetarián, abstinent, nekuřák, freudián a sám sebe označuje za komunistu. „Totem, incest a odkouzlení buržoazie“ je jeho druhou knihou esejí (tou první byla „Média, psychoanalýza a jiné perverze“.
Na adrese www.malvern.cz jsou uvedeny odkazy na rozhovory s Janem Sternem.


Ukázka z knihy:
Jan Stern, Totem, incest a odkouzlení buržoazie, str.88 , esej „Welcome to the black parade“, z kapitoly „Život jako trumf“:

“Proč se psychoanalýza tak prosadila ve Spojených státech? Jistě proto, že na obou pobřežích je dostatek židovských zákazníků. Ale je zde i hlubší důvod. Americká pragmatická zemina umožní vyrůst jen tomu, co vydává nějaké konzumovatelné plody. Uctívači ontologického Ginga za to také Ameriku pěkně nenávidí. Ale ono je přitom právě tohle na ní nejlepší. V Americe se můžete jít zahrabat se svou pravdou, pokud tato pravda neřeší nějaký reálný problém lidí. A to je také klíč k definici pravdy psychoanalytické: Pravda je to, co pomáhá. To, co nám umožňuje jít vpřed, co nás dává do pohybu, co osvobozuje. Dá se dokonce říci, že je úplně jedno, jestli analyzovaný v dětství dejme tomu fakticky nenáviděl svou matku. Důležité je, zda toto pojmenování dnes, v aktuální situaci analyzovaného, ulevuje, umožňuje jít kupředu. To je psychoanalytická pravda. Její hlavní triumf není v rétorické či logické konstrukci, jejím triumfem je život. Jejím esem je důvod, proč je vyslovována. Psychoanalýza ten důvod nejen zná, ona je celá z tohoto důvodu odvozena, život si psychoanalytickou pravdu vynutil….“

Totem, incest a odkouzlení buržoazie vydalo nakladatelství Malvern v Praze, 2007. Zakoupit lze na adrese www.malvern.cz , cena 250,-Kč

Další recenze této knihy.