"Octl jsem se na ostrově Ellis Island - v létě roku 1944 - a přede mnou se rozkládalo město New York."
Poslední věta úvodního odstavce je jakýmsi nadpisem. Na první pohled zní stroze, dokumentárně, možná až banálně. O to více je ovšem následující příběh, vyprávěný "ich" formou, opravdový a protkaný empirickou rétorikou. Hlavní linie je samozřejmě plodem autorovy fantazie. Skládá se ale z fragmentů tehdejší doby, kterou zažil na vlastní kůži, či je zná z přímého vyprávění, i když emigrantem byl poněkud odlišným, než jak popisuje své hrdiny.
Předválečné období trávil Remarque většinou, již jako autor mega úspěšné prvotiny Na západní frontě klid, ve své vile ve Švýcarsku. Emigrantskou trasu, kterou popisuje v románech, ale podstoupil. Před nacisty, kteří pálili jeho knihy jako čarodějnice, uprchl nejdříve do Francie, po obsazení Paříže potom do země zaslíbené - Ameriky. Neutíkal ovšem žádným obskurním způsobem, ale na lodi pro zámožnou klientelu, již jako velmi úspěšný a bohatý muž (např. za zfilmování románu Na západní frontě klid dostává sto tisíc dolarů, za novinové povídky po tisíci dolarů, což jsou na tehdejší dobu v recesi zmítaném Německu horentní sumy).
Na zmiňovaném Ellis Island se nám otevírá svět emigranta, který při své prožité hrůze hledá alespoň náznak obyčejného měšťáctví, když mnoho let před tím prožíval osud jednoho z mnoha, které i ve snu neustále pronásleduje gestapo, četníci, vrazi z SS a neustálá hrozba smrti, či mučení v koncentračním táboře. "Obličeje a obrazy se vynořovaly a mizely, křičící lidé, Sibylina hrůzou strnulá, zároveň statečná tvář, chodby bruselského muzea, mrtvá Ruth z Paříže, na jejíchž očích seděly masařky." Typickým Remarquovským způsobem se zde rozkrývá nitro člověka, který zažil zrůdnosti fašistické nenávisti, rozkrývá se zde psychologická hloubka ani ne třicetiletého vězně, uprchlíka a štvance, který poslední zbytky mládí ztratil, když jeho otec ležel zbitý na zemi a oni do něho kopali, aby z něj vynutili přiznání.
Díky známostem lidí z Evropy, kteří již žili v New Yorku a falešné identitě, přizpůsobené pasu zemřelého přítele, se mu daří získat a později i prodlužovat dočasný pobyt v Americe. Zde se pak odehrává celý zbytek nedokončeného románu, který je o každodenní emigrantské rutině - shánění nelegálního výdělku, splácení dluhu právníkům = prodloužení pobytu. Postupně čtenáře seznamuje se svým příběhem v Evropě, ale i s osudy mnoha dalších účastníků Via Dolorosa (název trasy emigrantů) :"Lachmann býval v Berlíně velkým lovcem žen. Když se o tom dozvěděl jeden esesák, zavlekl ho do své služební místnosti, aby ho vykastroval. Vyrušila ho však policie - psal se ještě rok 1933. Vyvázl z toho pouze s vyraženými zuby, jizvami na šourku a na čtyřikrát zlomenou nohou, která se špatně zahojila, protože nemocnice již odmítaly přijímat Židy."
Dalším typickým znakem Remarqových románů je zde prolínání postav. Ludvík Sommer potkává známého z Evropy, lékaře Ravica, který v Paříži načerno prováděl operace za francouzského lékaře (Vítězný oblouk). Samotné jméno hlavního hrdiny Ludvík se objevuje nejen v knize Na západní frontě klid (Graeber - Čas žít, čas umírat; Cesta zpátky). Dokonce i některé scény jsou povědomé : čtyři nedobrovolné přesuny přes Švýcarsko - Francouzskou hranici za jednu noc, či samotný úkryt v bruselském muzeu. Kromě jakýchsi vsuvek v podobě rozkrývání vlastní minulosti, či vyprávění osudů ostatních emigrantů se děj stává poměrně nezáživným a rozvláčným. Příběh je až příliš "každodenní" a ve čtenáři, který zná Remarquovo dílo, musí budit dojem, že valná část románu byla již jaksi napsána jinde.
Určitý dějový příslib přináší válečný vývoj v Evropě a zmínky o úmyslu pomstít zavražděného otce.
Bohužel kniha končí před jakýmkoli náznakem vývoje v tomto směru. Závěr ovšem nevyznívá příliš otevřeně, kdyby se nevědělo o autorově úmyslu dovést děj zpět do Německa, neutrpěl by román nikterak zásadně, kdyby skončil třeba s koncem války.
Jako všechny Remarqovy knihy, přináší i tato velkou dávku humanity, přemýšlení až filosofování o světě, životě, o sobě samém. Přináší celou škálu lidských osudů, utvářených především vnějšími příčinami doby, ale i charakterem, odvahou, schopností přizpůsobit se či vnitřní silou konkrétního člověka."Žijeme, možná je to obrovská útěcha, možná ne. V každém případě jsme ještě pořád tady. Už mnohokrát nám hrozilo, že budeme tlít v masovém hrobu, nebo že proletíme komínem krematoria."
Na konci knihy jsou, díky autorovým poznámkám, uvedeny dvě úvahy o závěru románu. Lze - li vycházet ze staršího díla a odhadovat podle něho, koreluje s Remarquovým stylem spíše tato verze : "Pomalu poznává, že energii života spotřeboval vraždou vojáka ve Francii. Může se ještě vrátit do Německa a zabít vraha svého otce. Nebude však už schopen dál žít a vybudovat si nový život. To zjišťuje, když nakonec přijíždí do Německa a vidí, že leccos je přeci jen jinak, než si myslel. Zabije vraha, je uvězněn. Soudce se mu snaží vyjít všemocně vstříc. Odmítá, prchá - pověsí se-"
Je zde hned několik styčných bodů :
1. Zabití vojáka ve Francii - v Na západní frontě klid se hlavního hrdiny hluboce dotkne moment, kdy se poprvé setkává se smrtí tváří v tvář, když nožem zabíjí francouzského vojáka.
2. "Nebude však schopen vybudovat si již nový život" - hlavní motiv románu Cesta zpátky.
I zde jedna z postav zabíjí (tentokrát milence své ženy) a dostává se před soud. Autor zde rozebírá psychiku člověka, který byl ze školní lavice vrhnut do válečné vřavy a místo vytváření sociálních vazeb normálního života se byl nucen učit házet granáty a bodat bodákem.Samotná myšlenka pomsty, či jakési popravy se objevuje v románu Čas žít, čas umírat. Msta zde není provedena kvůli náhodné svědkyni, která se objevuje ve druhé verzi pokračování. Ta se zdá na přemýšlivého Remarqua příliš přímočará, ale hovoří pro ni, kromě zmiňované svědkyně i, zde přítomný silný motiv k činu - zavraždění otce. Potkává vraha svého otce. Chce ho střelit do místa, kam on střelil jeho otce. Objeví se u toho žena. Křičí.(Zvrací?) On poodejde, přemýšlí. Střelí ho do břicha. Prchá. Nikdo ho nepronásleduje. O rok později slyší, že vrah je opět zdráv, ale kulhá.(Napíše mu: přijdu znovu.). Nebo slyší, že z vraha se stala strachem psychická troska. Přemýšlí zda se vrátí do New Yorku. Snad.

Bohužel Remarque v roce 1970 umírá a zůstávají tak pouze úvahy, jak by román dokončil. Lze také zvažovat rozdíly mezi meziválečným a poválečným spisovatelem a sedmdesátiletým mužem, který možná spoustu náhledů na svět již dávno pozměnil a mnoho úvah a názorů v něm zcela jistě dozrálo a získalo nadhled.