Amatérská tvorba čtenářů Světa literatury

Trvá to asi třicet vteřin.
Když se snažíte nadechnout něčeho, co tam zkrátka není, vašemu tělu dojde, že něco není v pořádku a zpanikaří.
Nejdříve si uvědomíte to ticho - ticho nekonečné prázdnoty bez vzduchu, který by vedl zvuk a je vám tak nějak divně.

Psal se rok 2150 našeho letopočtu. Planeta Země nebyla rozdělena na několik států, zemí a podobně. Je to jedna velká federace, kde vládl mír a válka byla už jen prázdné slovo, pod kterým si většina lidí neuměla nic představit. Jsou to zkrátka krásné časy. Země také kolonizovala několik planet, na kterých si myslela že není žádný život. Těch několik planet je ve vzdálených galaxiích, ale díky rychlým kosmickým lodím na nich vojáci (lidé tam zatím neměli přístup) mohli být nejdéle za dva dny.

Vysoký tmavovlasý muž se bezradně rozhlédl po opuštěné vstupní hale, přistoupil k prosklené přepážce a jemně zaťukal na okénko. Slečna za sklem zvedla blonďatou hlavu od časopisu a omluvně se usmála. "Přejete si?" "Dobrý den," pozdravil neznámý. "Přišel jsem za inženýrkou Makropulos." "Máte domluvenou schůzku?" "Ano. Teda ne. Měl jsem přijít až zítra, ale," zrozpačitěl. " Zkrátka jsem tady."