Věc Elina

Vysoký tmavovlasý muž se bezradně rozhlédl po opuštěné vstupní hale, přistoupil k prosklené přepážce a jemně zaťukal na okénko. Slečna za sklem zvedla blonďatou hlavu od časopisu a omluvně se usmála. "Přejete si?" "Dobrý den," pozdravil neznámý. "Přišel jsem za inženýrkou Makropulos."
"Máte domluvenou schůzku?" "Ano. Teda ne. Měl jsem přijít až zítra, ale," zrozpačitěl. " Zkrátka jsem tady."
"Tak moment," řekla dívka, odložila časopis na úzký pultík za okénkem a otočila se k počítači. Slečna inženýrka tu je," oznámila po chvilce, "ale nevím, jestli bude mít čas. Jak se jmenujete?" "Pavel. Profesor Enrique Pavel," odpověděl a prohlížel si odložený časopis. Byl to Technický týdeník se zvláštní přílohou o neuronových sítích. Blondýnka mezitím hbitě vytočila trojmístné číslo a promluvila do telefonu: "Tady vrátnice. Je tam Elina? ... Ano. Je tu profesor Pavel a rád by s ní mluvil. .. . Ano... Tak dobře."
Položila sluchátko a usmála se na návštěvníka. "Můžete jít. Je to sekce C, třetí patro úplně vzadu. Kdybyste se ztratil, po chodbách jsou terminály místní sítě."
"Díky. Však já už se tu nějak vyznám," odpověděl Pavel a vydal se do hloubi ústavu technické kybernetiky. Sekce C nebyla tak dočista vzadu, jak tvrdila vrátná. Podle Pavlova skromného odhadu zabírala dobrou polovinu třetího patra. Návštěvník zaťukal na dveře s velkým písmenem C a když se nic neozvalo, otevřel si a vstoupil. Za dveřmi ho nikdo nečekal. Chodba byla prázdná a pustá. Z krajních otevřených dveří vyjelo malé vozítko a zastavilo se před Pavlem. Mělo šestikolý podvozek typu Sojourner, robustní hranatou konstrukci a v přední části kameru, a malý manipulátor připomínající krabí klepeto. Vozítko o kus popojelo, se zavrčením zaměřilo kamerku na profesora, potom se otočilo a jelo pomalu chodbou pryč. Pavel se vydal za ním. Že mělo nárazník, to bylo docela normální. U automatických robotů, kteří se ještě neumí dobře vyhýbat překážkám, to byla prakticky nezbytnost. Tohle vozítko ale mělo uprostřed nárazníku malou bílou cedulku jako poznávací značku a na ní nakreslenou žlutou kachničku. Zabočilo do jedné místnosti s kupou měřáků vyrovnaných u stěny a zastavilo se před terminálem místní sítě. Plochá obrazovka byla do stěny zasazena ve výši půl metru od podlahy. Vozítko natáhlo manipulátor, dotklo se klávesy vedle obrazovky a prohlásilo syntetickým hlasem: "Profesor Pavel je tady. Pojď si ho převzít."
Vzápětí zařadilo rychlost, ostrou kličkou se vyhnulo návštěvníkovi a zmizelo. Pavel jen zíral. Automatické roboty znal velmi dobře, ale žádný z nich neprováděl tohle. Druhými dveřmi vešel do místnosti vysoký muž v rozevlátém laboratorním plášti. Jednou rukou si prohrábl rozježené vlasy a druhou natáhl k Pavlovi. "Dobrý den. Jsem doktor Tom Hart. Omlouvám se za to přijetí, ale dnes jsme vás opravdu nečekali."
"To já bych se měl omluvit," potřásl Pavel nabízenou rukou, "původně jsem se dnes chtěl ubytovat a prohlédnout si krásy Prahy, ale moje zavazadla odcestovala kamsi do Abu Dhabi a já s sebou nemám ani peníze na zaplaceni hotelu."
"To je mi líto. Rádi vám půjčíme a do zítřka se snad vaše věci najdou."
Tom odvedl návštěvníka do malé kanceláře. Elina se objeví co nevidět," ubezpečil ho. "Posaďte se zatím," ukázal na otočnou židli a přitočil se k rychlovarné konvici v rohu kanceláře, "dáte si něco, čaj, kávu?" "Kávu, děkuji," odpověděl Pavel a začal si prohlížet vědecké zprávy nedbale pohozené na stole. "Ahoj, Tome. Dobrý den, profesore Pavle," ozvalo se za jeho zády. Inženýrka Makropulos na sobě měla volnou světle zelenou halenku a dlouhé kalhoty. Barva jejího oblečení zajímavě kontrastovala s opálenou pletí, výraznými řeckými rysy a hustými, u krku zastřiženými černými vlasy. Pavel na okamžik zapomněl dýchat. Nejen proto, že Elina byla opravdu neobyčejně krásná žena. Byla na vozíčku. "Dobrý den," vyrazil se sebe, když si uvědomil, jak na ni hloupě zírá. Usmála se, jako by jeho nabízenou ruku vůbec neviděla. "Těší mě, že vás poznávám, pane Pavle. Opravdu velmi ráda bych si s vámi potřásla rukou, ale jak vidíte, bohužel to není možné."
"Promiňte, nevěděl jsem ..."
vykoktal Pavel a stáhl pravici zpět. Tohle nečekal. Jsou prostě věci, na které člověka internetová komunikace nepřipraví. Nečekal, že bude tak mladá, tak krásná a .. . ochrnutá. "Tady je ta káva," objevil se Tom jako spásný anděl a vrazil profesorovi do rukou hrneček se zlatým okrajem. "Nemusíte být ze mě nervózní," promluvila Elina, "můj stav je jenom dočasný. Trpím vzácnou chorobou nervů, která se projevuje tím, že mi mé tělo čas od času vypoví službu. Za pár dní budu zase v pořádku."
Usmívala se přímo na Pavla a ten cítil, že pohled do jejích velkých černých očí už dlouho nevydrží. Tedy rozhodně ne bez následků. "Ještě jste mi neřekl, proč jste přišel už dnes. Měl jste příjemnou cestu?" "Ano," odpověděl Pavel a napil se kávy. Pak už radši hleděl do šálku, než aby se pokoušel snést uhrančivý pohled Eliny. "Ale moje zavazadla ne. Na letišti je ztratili a teď jsem tu úplně bez prostředků."

"To je mi líto," usmála se účastně Elina a jinak se ani nepohnula. "Jestli nemáte kde bydlet, můžete kdyžtak přespat u nás v ústavu. Jsme na to zařízení, já i někteří asistenti tu občas přespáváme. Je to levnější a pohodlnější."
"Děkuji," zamumlal Pavel, vrátil Elině úsměv a zase sklopil oči. Vůbec se necítil ve své kůži. Přijel sem, aby se seznámil s jejím výzkumem a objevy a místo toho se konverzace ubírá úplně jiným směrem. Elinin nezištný a naprosto upřímně míněný návrh v něm vyvolal asociace, které se sem vůbec nehodily. Zahleděl se na Elinu a mimoděk zauvažoval o křivkách, které se skrývají pod světle zelenou látkou jejího oblečení. Z hloupého mlčení ho vytrhl zvuk telefonu. "Pardon," natáhl se Tom po sluchátku, "na neděli odpoledne je tu docela rušno," dodal a nepříliš přívětivě zabručel do sluchátka "Ano."
"Carmen Zvonaňková," oznámil po kratičké konverzaci s vrátnicí, "jede nahoru. Abyste rozuměl, pane profesore," pronesl k Pavlovi, "tohle má být chráněná sekce. Bez Elinina výslovného svolení sem nikdo nesmí. Tak se nedivte, že nejsme neohlášeným návštěvníkům příliš nakloněni. I když vás nebo Carmen tady samozřejmě rádi vidíme."
"Proč to utajení?" otočil se k němu Pavel. Kvůli experimentům," odpověděla místo něj Elina, "zatímco ostatní laboratoře dělají pokusy pouze s roboty a neživou elektronikou, my experimentujeme na rozhraní. Zkoumáme možnosti napojení živé neuronové sítě na umělou. Ochráncům zvířat se to nezdá, přestože naše krysy se mají báječně a opravdu si na nic nestěžují. Ale to ostatně sám uvidíte."
Bylo to docela zvláštní, pozorovat ji jak mluví bez jakéhokoliv dalšího pohybu těla. Díky chybějící ,gestikulaci připomínala oživlou řeckou sochu a Pavel se zase přistihl, jak myslí na věci, které s výzkumem neuronových sítí nemají vůbec nic společného. Z chodby do kanceláře dolehl zvuk výtahu a otevíraných dveří. "To bude Carmen," prohlásila Elina a vycouvala s vozíkem ze dveří, "když dovolíte, půjdu ji přivítat a pak vás provedu po laboratořích."
Pavel kývl, předal Tomovi prázdný šálek a vyšel na chodbu za Elinou. Ze dveří výtahu vyjela asi padesátiletá žena na invalidním vozíku. Měla na sobě navlečené křiklavě červené šaty a opálenou povadlou pleť jí tížily masivní zlaté šperky. Přijela blíž k Elině a mateřsky vykřikla: "Ach, Elino, drahoušku!" škubla při tom levou rukou v nepodařeném pokusu o rozevření náruče. Když viděla, že Elina na její pozdrav nijak neodpovídá, dodala soucitně: "Tebe to zase chytlo? Ale chudáčku."
"Ráda tě vidím, Carmen. Jaká byla dovolená?" "Příšerná."
Co ženě chybělo na gestikulaci, to doháněla bohatou mimikou. Vypadala tak podstatně živěji a přirozeněji než Elina se svým strnulým držením těla, ale stejně působilo setkání dvou vozíčkářek trošku podivným dojmem. "Ta tvá Kréta j e nádherná, ale co z ní člověk má, když se může jen vozit autem po památkách nebo se nechat obracet na pláži jako pečeně. A navíc spousta těch starých paláců je dočista nepřístupná a já z nich neviděla nic. To to ten Minotaurus nemohl stavět bezbariérové?" "Mínós," opravila ji Elina, "Minotaurus byla jeho obluda."
"Ale to je jedno," mávla rukou Carmen, "každopádně jsem si přišla pro ten tvůj báječný vynález. To je taková škoda, že mi ho nemůžeš půjčovat i do zahraničí. Co všechno by se pak dalo dělat... Je to strašně nepříjemné, když se člověk nemůže hýbat. Takové ponižující. Ale však to znáš."
"Znám," souhlasila Elina., "ale půjčovat to nejde. Ta technologie je ještě ve vývoji a kdyby ji někdo ukradl ..."
"Vím, vím," přerušila ji netrpělivě Carmen, "tohle už jsme spolu probraly mnohokrát. A teď už mi konečně pojďte nasadit ten váš aparát."
"Tome," otočila se Elina ke svému spolupracovníkovi, "pomůžeš, prosím tě, Carmen? Já zatím provedu našeho hosta po laboratoři."
"Samozřejmě," usmál se Tom a ujal se Carmenina vozíku. Dáma mu okamžitě začala líčit další zážitky ze svého výletu na Krétu. "Carmen je jedním z lidí," začala vysvětlovat Elina, když s Pavlem osaměli, "kterým náš výzkum doopravdy pomáhá. Byla přední českou herečkou, ale před pěti lety jí potkala vážná automobilová nehoda. Doktoři jí nedávali moc šancí na přežiti, natož že by se někdy mohla s takhle zdevastovanou páteří hýbat. Přežila, ale od krku dolů je ochrnutá. Tak jsme pro ni vymysleli exoskelet. Vnější kostru, která pohybuje s Carmeniným tělem podle příkazů jejího mozku."
"Zajímavé. A nebylo by jednodušší nějak přemostit poškozený úsek míchy?" "Bylo. Ale takových úspěchů jsme ještě nedosáhli."
Kdyby Elina mohla, asi by v tomto okamžiku smutně pokývala hlavou. "Pojďte. Předvedu vám část toho, na čem pracujeme."
Zajela s vozíkem do otevřených dveří na konci chodby. Pavel ji následoval. Malá místnost vypadala jako sklad a neměla žádná další dveře nebo okna. Elina se zastavila u protější stěny před vybledlým plakátem zvoucím na konferenci v CERNu. "Otevřít," řekla nahlas. Obdélník zdi s plakátem se pohnul a tiše se zasunul do stěny. Za svéráznými dveřmi byla obdélníková místnost. Okna do jednoho se zataženými žaluziemi , podél stěny počítače a měřící přístroje. Uprostřed místnosti stál dlouhý stůl či pult. Od přístrojů, které měl pod dřevotřískovou deskou, se táhl silný svazek pestrých kabelů připevněný k podlaze a vějířovitě se rozbíhal k počítačům u stěny. Naproti stolu bylo bílé projekční plátno. "Teprve tady začíná chráněná sekce," promluvila Elina, "sem se běžní návštěvnici nikdy nedostanou. Neděláme tu sice nic, co by odporovalo etice, ale nezasvěcený člověk může snadno odsoudit experiment, o kterém nic neví. Například tady se testují naše umělé inteligence. Neuronové sítě se tu učí rozpoznávat okolí a reagovat na něj. Jako kontrolní subjekty nám slouží právě krysy a někdy také studenti," dojela ke kraji stolu, kde stál počítač. "Tadyhle sedává náš laborant Lupina a účastní se pokusu stejně jako ta zvířátka. Jenže na rozdíl od nich jen málokdy dostane za odměnu kus sýra. Takže pokud tady někoho máme tak je to on," usmála se a nasměrovala svůj vozík ke dveřím vedle promítacího plátna. Ohledně těch robotů jsem se vás chtěl na něco zeptat," řekl Pavel. Elina zastavila, otočila se a počkala, až k ní dojde. Když jsem sem přišel, uvítal mě dost zvláštní automat. Měl na nárazníku obrázek kachničky a mluvil. Poměrně inteligentně."
"Ach tak, Kačenka," usmála se Elina a zdvihla oči, aby si ho mohla zblízka pořádně prohlédnout, "Kačenka je jeden z našich robotů. Původně patřila sekci B, vlastně jsme jim ji sebrali a vylepšili. Ale nemluví. Kromě autonomního režimu má i dálkové ovládání. Uvítala jsem vás já," dodala skoro ostýchavě. V jedné z dalších místností to páchlo myšinou a ostrý zvířecí pach nedokázala zlikvidovat ani naplno běžící ventilace. Podél stěn byly vyrovnány kotce s myšmi a laboratorními krysami. Některé byly bílé, jiné strakaté či černé, velká část zvířat byla zcela holá. "Tohle je důvod, proč jsme chráněná sekce. Většina těch zvířat je transgenních, aby vyhovovala našim potřebám. Některé mají do těla voperované implantáty a, proč to nepřiznat, pár jich už na naše experimenty zemřelo. Bohužel jiné řešení neexistuje. Biologický mozek se nedá napodobit nebo nahradit něčím neživým. Kdyby to šlo, byli bychom tu zbyteční."
Umlkla a pozorovala myšky, jak polehávají v pilinách na dně klecí, naprosto spokojené s tím málem, co mají k dispozici. "Jak už jsem říkala, naše krysy se mají docela dobře. Teď vám ukážu jednu, které se na to můžete zeptat. Tady je!" Chybělo tomu dramatické gesto kouzelníka odhalujícího nevídanou atrakci, ale Pavel si ho hravě domyslel. Uprostřed místnosti stálo na stole skleněné terárium částečně obklopené přístroji a v něm ležel ten zázrak. Obrovská tlustá holá krysa. Ležela na břiše a částečně na boku, růžová kůže se jí napínala dechem a tukem a zavřené oči vypadaly na její hlavě jako dva namodralé nádory. Do hřbetu měla voperované černo stříbrné konektory. Jeden těsně pod lebkou, druhý byl zapuštěn přibližně v polovině páteře- Její skleněné obydlí bylo prázdné, pouze v jednom rohu mělo čtverec chemického záchodu a v protější stěně tři malé páčky. "To je Alyša," řekla Elina. Krysa na chviličku pootevřela jedno oko a zase ho zavřela. "Je to transgenní krysa. Chybí jí srst, má sníženou imunitu a díky aktivovanému genu dlouhověkosti bude žít dvakrát déle než ostatní krysy. Pokud ji ovšem nezahubí nějaká infekce. Proto ji držíme v tomhle sterilním prostředí."
Pavel obhlédl terárium a trochu nechápavě řekl: "Ano. Ale pořád nerozumím, proč..."
"proč si ji tak vychvaluji," dořekla za něj Elina, "Uvidíte. Takhle je to jen krysa, kterou můžete pozorovat, lepit na ní elektrody a měřit její mozkovou aktivitu, ale nic víc. Pokud bude spolupracovat, předvedu vám, co je Alyša doopravdy zač. Alyšo!" křikla na krysu, "Alyšo, pojď se ukázat. Krysa otevřela černé oči a zadívala se na Elinu, ale jinak se nepohnula. "No tak, hodná holka, pojď se ukázat."
Mám ji vyndat?" nabídl se úslužně Pavel. "Ne! Jednak kvůli riziku infekce a navíc už hodně dlouho nikdo s Alyšou nemanipuloval proti její vůli."
"Aha," řekl Pavel, ale moc moudrý z toho nebyl. Kdo kdy slyšel, aby se respektovala svobodná vůle laboratorní krysy? Růžová Alyša se protáhla a nemotorně se postavila na všechny čtyři. Takhle bylo vidět, že je nesmírně tlustá, dokonce obézní oproti běžným krysám. Podívala se na Elinu, přešla svůj malý skleněný domov a stiskla páčku ve stěně. Průsvitná stěna se pohnula, odsunula a umožnila Alyše vstup na něco, co viselo vedle stolu. Pavlovi to nejvíc připomínalo uloveného kovového kraba. Mělo to šest článkovaných nohou a dvě klepeta a všechny ty umělé končetiny visely z plošiny plné drátů. Na ni právě vystoupila Alyša. Uvelebila se na vystouplé podložce, položila na ni spokojeně hlavu a znovu zavřela oči. Stroj po obou stranách ležící krysy se dal do pohybu. Kovové dílce protkané barevnými dráty se zvedly a obemkly Alyšu, takže z ní zůstala vidět jen část hlavy a objemný lysý zadek s holým ocasem. Pavel by přísahal, že slyšel, jak se stroj spojuje s konektory na krysím hřbetě. A potom krab ožil. Vymanil se z držáků, kterými byl připojen k boku stolu a postavil se na šest kovových nohou. Zamával klepety a přešel před Elinu. "Tohle je skutečná Alyša," řekla mladá žena a v hlase jí zaznívala opravdová hrdost. Mozek krysy teď ovládá mnohem dokonalejší tělo, než měl původně k dispozici. Alyša může chodit po celé laboratoři, brát věci a manipulovat s nimi. Vidí pomocí kamery a ten obraz je dokonalejší, než jaký vnímá bez svého kovového těla. Slyší také zprostředkovaně a navíc počítač zvaný Překladač jí interpretuje zvuky, které slyší. Prostě rozumí tomu, co říkáme. A samozřejmě, Překladač transformuje její myšlenkové pochody do slov."
Jako by čekala na konec proslovu, zamávala Alyša svými klepety a prohlásila: "Elina!" Měla příjemný ženský hlas a koncovku jména protáhla do otázky. "No, co chceš "Elina," zopakovala Alyša, zaměřila kameru na Pavla a potom zpátky na ženu na vozíčku. "Alyša čokoládu chci!" vyrazila ze sebe nekompromisně. "Nedostaneš," odsekla stejně nesmlouvavě Elina, "Dostala jsi ráno a to ti musí stačit."
"Alyša chci!" trvala na svém krysa, "Alyša čokoládu chci."
Když se nedočkala odpovědi, přešla k Pavlovi a pokusila se ho obejít kolem dokola, aby si ho lépe prohlédla. Protože před ní ustupoval, nechala toho a postavila se před něj. "Muž," konstatovala. "Muž Alyša čokoládu chci!" vyhrkla a chytla ho klepetem za cíp saka. Pavel jí ho vyškubl a tázavě se zadíval na Elinu. "Loudí čokoládu," řekla omluvně, "a přitom už nesmí. Profesor Pavel u sebe nemá čokoládu," promluvila ke kryse, "je tu Carmen, zkus to u ní."
Žena Alyša," zabrumlala kyborgizovaná krysa a odběhla. "Hezké," usmála se Elina, "víte, co to znamená? Žena, která je podobná Alyše. Asi bych se jí měla zeptat, jestli tím myslela, že je Carmen tlustá nebo že chodí pomocí stroje. Jak se vám Alyša líbí?" obrátila se k Pavlovi. "Nemám slov," vydechl, "tohle je něco opravdu nevídaného. Myslíte, že opravdu rozumí všemu, co řiká?" ,;Samozřejmě. Překladač má v zásobě asi tři tisíce lidských slov a k nim přiřazené krysí nebo lidské mozkové vlny. Když Alyša na něco výrazně myslí a Překladač to pozná, vysloví slovo. Alyša aktivně používá jen třicet výrazů, ale kolik jich zná pasivně, to nikdo netuší. Mimochodem, všiml jste si, s jakým požitkem vyslovuje slovo chci? Žádná krysa neříká chci, všechny jenom prosím. Ale její nové tělo jí dává možnost, aby požadovala a neprosila. A málokdo se odváží odmítnout, bohužel. Proto je tak tlustá. Přehnané sebevědomí není zdravé ani pro krysy," zakončila filozoficky. "To vidím. Ale vypadá spokojeně."
"To taky je. Pro výzkum je to neocenitelný pomocník, je to jediná krysa na světě, která vám pěkně od plic vylíčí své dojmy po běhu bludištěm. I když teď už bludištěm neběhá."
"Proč? Je moc tlustá?" Ne. Je to pod její úroveň."
Dál už profesora Pavla žádné velké překvapení nečekalo. Tady jste v kostce viděl náš výzkum," řekla Elina, "s jednotlivými projekty vás seznámím až zítra, až tu budou i další lidé."
"To bude od vás velmi milé, slečno inženýrko."
"Raději mi říkejte Elino. Ta kombinace titulů se mi dvakrát nelíbí."
Milerád. A vy mi, prosím, říkejte Pavle. Zní to mnohem lépe než Enrique."

Vaření večeře připadlo na Toma. Spáchal cosi rychlého v mikrovlnce a nevýraznost jídla nahradil černou kávou, kterou uměl opravdu znamenitě. Teď všichni tři seděli v malé, ale útulné místnůstce, Tom s Pavlem popíjeli kávu a občas mrkli na zprávy v televizi. Zábava vázla. Pavel měl oči jen pro Elinu a Tomovo vyprávění neposlouchal ani na půl ucha. Televize se jim marně snažila vnutit svou denní porci nešťastných událostí, když tu najednou Tom zmlkl a zadíval se na obrazovku pozorněji. "Dva chlapci dnes odpoledne objevili v opuštěném lomu hrůzně zohavené tělo asi čtyřicetileté ženy," říkala právě reportérka. Za zády měla stěnu lomu a několik čumilů. Následoval střih na policejní auto a pak roztřesený záběr na dva policisty, jak cosi nesou, zatímco třetí uniformovaný příslušník odhání kameramana. Střih a do kamery se rozpačitě dívají dva výrostci, rozklepaní víc z toho, že jsou v televizi, než ze svého nálezu. "Bylo to hrozný," vypráví do namířeného mikrofonu ten vyšší, "byla úplně nahá a měla děsně rozsekanou hlavu."
"Asi sekerou," dodává menší a na obrazovce už ho střídá reportérka: "Neznámá žena byla pravděpodobně zavražděna mnoha sečnými ranami do zadní části lebky. Policie se zatím k celému případu odmítá vyjádřit."
Tom vstal a odběhl z místnosti. "To se ale dnes dějí hrozné věci," pokýval hlavou Pavel, protože se Elina přestala dívat na něj a stočila pohled k obrazovce. "Ano, to dějí," upřela své černé oči opět na něj a vypadala smutně a trochu polekaně. Nemusela's ho nechat přespávat tady," bručel Tom, když kráčel za Elinou do pokoje, aby ji uložil na noc, já bych mu zaplatil hotel."
"Nemůžu ho vyhnat, když už přijel z takové dálky."
"A když se ti tak líbí," dodal Tom. "Jen nepovídej. Moc dobře jsem si všiml, jak jste se na sebe dívali."
"Co ty o tom můžeš vědět," povzdychla si Elina. Tom se k ní sklonil a začal jí rozepínat halenku. "Viděla's dneska zprávy?" zeptal se jen tak jakoby mimochodem. "Viděla. Je to ono?" "Je."
Tři policisté a jeden patolog seděli kolem stolu a probírali se papíry na desce. Ve vzduchu se vznášela vůně cigaret a kávy a do oken bubnoval déšť. "No," odložil detektiv Martin Telička pitevní protokol a zadíval se na vyzáblého patologa, latina zrovna není můj koníček, tak jestli bych to od vás mohl slyšet stručně a česky. Co bylo příčinou smrti?" "Srdeční zástava," zabručel doktor Nejedlý. "Já myslel, že sekyra," vpadl mu do řeči služebně nejmladší Malík. "To rozhodně ne," bránil se Nejedlý, "rány sekerou byly všechny zasazeny až po smrti. Jak se dá vyčíst z protokolu," zamračil se na Teličku, "sloužily pouze k zahlazení jakési operace. Na lebce a páteři jsou dosud stopy chirurgického otevření lebky a páteřních obratlů až po dvacátý čtvrtý obratel, což je místo, kde končí mícha: V krvi se pak našly stopy sedativ, která spolu s chybějící nervovou soustavou způsobila smrt."
"Tím jako chcete říct, že jí nějaký kanibal Hanibal vykuchal mozek i s míchou, zblajznul ho k večeři a pak ji rozsekal, aby to vypadalo na bestiální vraždu?" zeptal se nevěřícně Malík a Nejedlý přikývl: "Přesně tak."
"Pomineme-li možnost kanibalství," nelíbilo se Teličkovi, "tak proč? Nějaký úchyl nebo žárlivý manžel?" "Těžko," podrbal se Nejedlý na počínající pleši. "Můžeme klidně vyloučit, že by se jí chtěl někdo zbavit."
"Jak to můžete takhle tvrdit, doktore?`` "Jednoduše. Ta žena by do měsíce zemřela," odpověděl Nejedlý. "Rakovina. Měla rozsáhlý nádor na játrech a metastázy v lymfatických uzlinách a na plicích."
"Hm. Takže zbývají úchylové," zamnul si bradu Telička, "byla aspoň znásilněná?" "To se dá po takové době těžko posoudit. Ale nejspíš ne. Zato vám můžu říct, že měla dvě děti. Jedno se narodilo normálně a druhé císařským řezem."
"Tak to by zas neměl být takový problém s identifikací," promluvil až do té doby mlčící Brtný, "Malík se přeptá na onkologii, jestli neměli asi před půl rokem ženu s podobným nálezem, já se mrknu do našich seznamů pohřešovaných a potom už snad budeme vědět, kdo to je."
"A při troše štěstí budeme vědět i kdo a proč ji zabil," dodal s úsměvem Telička.

Zvonek naštvaně zadrnčel a potom se ozval ještě jednou, kratšeji. Luboš mrkl na hodinky, zavrtěl hlavou a šel otevřít. Kdo to může být? Že by se holky vrátily tak brzo? Za dveřmi stál mladý muž ve světle šedé bundě s účesem na ježka a pichlavýma černýma očima. "Detektiv Telička, policie," mávl jakýmsi průkazem a schoval ho do zadní kapsy kalhot. "Co si přejete?" zeptal se Luboš a přivřel dveře. Návštěvník se mu nelíbil. "Vy jste Luboš Merkl?" zeptal se Telička a hned pokračoval: "Vaše žena je Anna Merklová?" Další kývnutí. "A víte, kde je?" Luboš Merkl nejistě přešlápl a podíval se na policistu. "Nevím."
"Musím vám s politováním oznámit, že vaše žena byla před třemi dny nalezena mrtvá," řekl úředním tónem Telička. "Mrtvá," zopakoval Merkl, pootevřel ústa, jako by se chtěl na něco zeptat, pak si to ale rozmyslel, otevřel dveře a posunkem pozval detektiva dál. Usadil ho v obývacím pokoji do křesla k nízkému konferenčnímu stolku a sám si sedl naproti. Zahleděl se na skleněnou desku stolu a pak shrnul rozložené Ekonomické týdeníky k jedné straně v chabém pokusu uklidit. "Mrtvá," řekl ještě jednou tiše, jako by tomu odmítal uvěřit, "co se stalo?" "Pane Merkl, vaše žena byla zavražděna. Bylo to ve zprávách, takže není proč to tajit: někdo jí rozbil hlavu sekerou."
"Aha," vyrazil ze sebe Merkl. "Je tu jen jeden takový problém," řekl Telička a předklonil se, "vaše žena zemřela už před půl rokem. Proč jste nehlásil její zmizení?" "No," Luboš se pomalu narovnal, zaostřil oči na detektiva a začal pozvolna vyprávět: "Víte, to byla taková dohoda. Moje žena umírala na rakovinu a doktoři jí už nedokázali pomoct. Nechtěla, abychom ji viděli jak trpí a umírá. Tak se rozhodla, že odjede a poslední dny svého života stráví na cestách někde v cizině."
"A vy jste ji nechal jít?" "Ano. Co jsem měl taky dělat jiného? Držet ji tu proti její vůli?" Merkl se na chvíli odmlčel a zahleděl se kamsi přes Teličkovo rameno do dálky a do minulosti. "Nikdy jsem ji nechtěl vidět mrtvou. Ani teď ne. Bylo by možné zařídit, abych..."
hlas se mu zadrhl, "abych ji nemusel..."
nedořekl, ale Telička pochopil. "Vaší ženu už identifikoval její osobní lékař," promluvil. Merkl vzdychl a dlouhou dobu mlčel. Potom se podíval na detektiva a zeptal se: "Budete chtít ještě něco vědět?" "Ano. Ještě jednu otázku. Znáte někoho, kdo by měl důvod vaši ženu zabít?" "Zabít?" tentokrát Luboš příliš nezaváhal. "Neznám nikoho takového. Anna přece neměla nepřátele."
Telička vstal a natáhl ruku. "Díky. To je pro zatím vše. Rád jsem vás poznal, pane Merkl."
Když za policistou zapadly dveře, Luboš pečlivě zamkl, chvíli počkal, jestli se nezvaný návštěvník přeci ještě nevrátí a pak šel zpátky do obýváku. Sedl si do křesla, pozoroval rozházené Týdeníky a nebyl schopen jediného kloudného činu. Meziměstský autobus zastavil u nástupního ostrůvku a vychrlil svůj pestrobarevný náklad lidí. Jako poslední vystoupily tři dívky. Dvě byly už od pohledu sestry, starší měla hnědé vlasy do půli zad, mladší byla na krátko. Obě měly džíny a pestrá trička, na zádech batohy a neustále cosi vykládaly. Třetí žena byla o hlavu vyšší než dívky, černé vlasy měla u krku sestřižené a na sobě světle žlutý overal. Kráčela pomalu a vůbec jí nevzrušilo ani to, že na její malou výpravu čekají hned dvě auta. "Nazdar tatí!" vrhly se dívky kolem krku Luboše Merkla i když devatenáctiletá Tereza se snažila tvářit, že už je dospělá a pubertální povykování o tři roky mladší Moniky se jí netýká. "Tak jak bylo na výletě?" zajímal se otec. "Bezvadně," vyprávěla o překot Monika, "byly jsme na hradě a koupaly se a Terka lovila utopenýho."
"Cože?" podivil se Merkl. "Ále, jeden kluk tam dostal křeč, tak jsem ho vytáhla," mávla s přehledem rukou Tereza, "ale byl děsně těžkej."
"Málem jsem pro ně musela skočit," usmála se jejich průvodkyně, Elina Makropulos, "ale zvládla to."
"Hlavně že jste všechny tři v pořádku," objal Merkl dcery kolem ramen a zadíval se na Elinu. Inženýrka si až teď všimla druhého čekajícího. "Ahoj, Tome. Co tu děláš?" zeptala se. "Policie už identifikovala tělo Anny Merklové," zahleděl se Tom do země. Monika se zatvářila trochu nechápavě, ale Tereza nasadila vážnou tvář a prohlásila: "To je špatný, co?" "Běžte si sednout do auta," zahnala je Elina, "tohle se vyřeší bez vás."
Děvčata zalezla do Merklova vozu. "Měl bys je taky někdy vzít na pořádný výlet pod stan," poznamenala Elina k Merklovi. "Copak mám čas?" pokrčil rameny. "Chtěl jsem jet příští víkend, ale teď budu muset nejspíš držet smutek. A zařídit pohřeb."
"To je nepříjemné," souhlasila Elina a pak se zamyslela. "Měla bych na ten pohřeb přijít?" Merkla ta otázka překvapila. Zadíval se na Elinu a pak na své dcery pošťuchující se na zadním sedadle auta. "Byl bych radši, kdyby tam přišla Anna. Jenže ta už je mrtvá," povzdechl si a potom se rozloučil s Tomem. "Policii samozřejmě nic neprozradím, můžete se spolehnout. Víc toho pro vás bohužel udělat nemohu. Ale snad to dopadne dobře."
"Snad," řekl Tom a kývl na Elinu. "Měli bychom jet, policie se určitě ukáže v ústavu co nevidět. " "Sbohem," řekl Luboš, otočil se a šel odvézt své dcery domů. Elina se za ním chvíli dívala, než poslušně usedla vedle Toma a nechala se odvézt do ústavu technické kybernetiky. Sekce C už zdaleka nebyla tak klidná jako o víkendu. Místnosti zaplnili studenti, laboranti a doktorandi, roboti i pokusné krysy a na chodbě se zrovna hádala Carmen s Alyšou. Bývalá herečka měla děsivě křiklavé rudé šaty a celé tělo jí obepínaly kovové dílce exoskeletu. Teď pobíhala po chodbě, ustupovala a dávala ruce do výšky a povzbuzovala Alyšu. Krysa se pokoušela přimět své chodítko ke skoku a dosáhnout na něco v Carmeniných rukou. Obě pokřikovaly a nebylo jim příliš rozumět. Po chvilce Alyša uchvátila barevnou věc z hereččiných prstů, začala ji trhat klepítky a nakonec ji vložila do míst, kde měla krysa svůj růžový čumák. Potom konečně vzala na vědomí přítomnost Eliny a Toma a rozeběhla se k nim. "Alyša dobře," oznámila, "Žena Alyša Alyša dobře. Čokoládu," zavrněla spokojeně a klepítky poškubávala s obalem od čokoládové tyčinky. "Ach jo," povzdychla si Elina, "Carmen, kolikátá to byla čokoláda Teprve druhá," tvářila se herečka jako nevinnost sama. "Ale Elino, drahoušku, přece bys jí tu,trochu sladkostí neupírala. Vždyť jí to, chudince, tak chutná."
Ta chudinka na to jednou umře," rozzlobila se Elina. Elina," ohradila se krysa dotčeně, "Alyša dobře. Žena Alyša Alyša dobře. Muž Alyša ne dobře," otočila se a ukázala na konec chodby, kde se objevil profesor Pavel, "Muž Alyša ne ne ne ne dobře."
"A co ti provedl?" "Muž Alyša ne dobře. Muž Alyša ne čokoládu. Muž Alyša běhej hledej čokoládu. Alyša, běhej hledej. Muž Alyša ne čokoládu. Muž Alyša ne dobře," vychrlila krysa obvinění, přeběhla k Pavlovi a zkusila ho štípnout klepítkem. Když ucukl, vrátila se k Elině a čekala, jak Pavla potrestá. "No ne " založila si Elina ruce v bok a na oko se na. Pavla zamračila, "člověk vás tu nechá den bez dozoru a vy hned takhle ubližujete Alyše. Ne, nic neříkejte," zarazila případné protesty, "Alyša to na vás všechno vyklopila. Vy jste ji nechal hledat čokoládu a nakonec jste jí nic nedal. Je to tak?" "Přiznávám se," sklopil Pavel zahanbeně hlavu. "Zkoumali jsme se studenty schopnost orientace v prostoru u Kačenky a já vymyslel Alyšu jako kontrolní subjekt."
"Proč zrovna Alyšu? Mohl jste klidně použít nějakého studenta."
"Ale já chtěl někoho s podobnou mozkovou kapacitou jako má Kačenka. Jaú!" zařval a uskočil, protože ho Alyša štípla klepetem do předloktí. "Tomu přeci nemůže rozumět!" vyjekl a z bezpečné vzdálenosti ukázal na kovového kraba, který měl mozkovnu osazenou tlustou růžovou krysou. "Být vámi, tak Alyšu tolik nepodceňuji, profesore," usmála se Elina, "díky svému novému tělu je něco víc než jen běžná laboratorní krysa."
V jedné kanceláři zazvonil telefon. Tom se otočil a šel vyřídit hovor s vrátnicí. Moc dobře věděl, kdo se to dožaduje vstupu do sekce C. "To je ale rychlost," pokývala Elina hlavou, když se vrátil a oznámil, že sem jde policie. "Doufám, že alespoň třikrát zabloudí," dodal trochu pomstychtivě. "Co se děje?" zajímal se Pavel. "Policie vyšetřuje smrt Anny Merklové," odpověděla Elina bezbarvým hlasem. "Inženýrky Merklové?" "Ano. Přesně té, která pozvedla výzkum neuronových sítí na tu úroveň, kde je dnes."
Elina se zamyslela a za.dívala se na poskakující Alyšu, která systematicky vyráběla z obalu od čokolády barevné cáry a sypala je po zemi. "Kam jsi dal můj vozík, Tome?" obrátila se na svého spolupracovníka a vytrhla ho tím ze zamyšlení. "Proč? Vždyť chodíš."
"Ale oni to nevědí. Přines ho. Vzbuzuje to soucit, víš?" "Asi tomu příliš nerozumím," přiznal se Pavel. Elina zavrtěla hlavou a zadívala se do země. Snad vám to někdy vysvětlím. Je to trochu složitější."
Policisty už přivítala jako vozíčkářka. Vysoký detektiv Telička se tvářil suverénně a její ochrnutí ho z míry vůbec nevyvedlo. Glanc ztratil teprve v okamžiku, kdy napříč chodbou, pěkně ze dveří do dveří, jak se na správný přízrak sluší, přeběhla Alyša. Malému obtloustlému Malíkovi se laboratoř vůbec nelíbila. Zřejmě už cestou zabloudili někam, kam nechtěli a roboti potulující se bez dozoru v něm probouzeli vzpomínky na filmy, ve kterých se podobné stroje rozhodly vzbouřit a vyhladit lidstvo. "Doktor Hart, těší mě," zubil se lehce strojeně Tom a potřásl si s policisty pravicí. Elina ruku nepodala. "Inženýrka Makropulos," představila se, "mám to tu všechno na starost."
Zatímco Tom sypal do hrnků kávu a Malík si čmáral poznámky do notesu, detektiv Telička stručně oznámil vraždu inženýrky Merklové. "To jsem netušila," řekla Elina, "v ústavu se říkalo, že umřela na rakovinu. Nikdy jsem ji bohužel osobně nepoznala, nastoupila jsem až dva měsíce po jejím odchodu. Čím vám můžeme být v tomto případu nápomocni?" "Prózatím nám můžete říct, čím se tu inženýrka Merklová zabývala a s kým se tu stýkala."
"Výzkum neuronových sítí," odpověděla Elina, "těžko vám můžu říct víc, když nemáte patřičné vzdělání."
Telička se tvářil, že se ho skrytá urážka vůbec nedotkla a možná si jí při Elinině úsměvu ani nevšiml. "Se spolupracovníky to bude horší," ujal se řeči Tom, "studenti a asistenti se tu střídají velmi rychle."
"Tak alespoň ty nejvýznačnější lidi," požádal Telička. "No, já, pak Barborka Kodešová, Jan Lupina, docent Češpivo a ještě spousta dalších. To se radši zeptejte na personálním, kdo tu všechno pracoval. Já jsem tu jen půl druhého roku a nemůžu znát všechny."
"Ovšem," souhlasil detektiv, "A jaké s nimi měla Merklová vztahy? Myslím jestli se s někým hádala nebo jestli naopak byli příliš důvěrní..."
"Kdepak. Merklová byla bezkonfliktní člověk. Žila jen pro svou práci, manžela a dcery. To je tak všechno, co vám o ní můžu říct."
Během řeči se Tom díval na Elinu, která se tvářila, že pečlivě naslouchá a vypadala při tom zase jako řecká socha. "Hm," zabručel Telička a otočil se na Malíka, který vyryl ještě pár klykyháků do poznámkového bloku a čekal, co bude dál. "Můžu si promluvit s dalšími spolupracovníky inženýrky Merklové?" zeptal se. "Tedy pokud tady jsou.. ."
"Můžete," svolila Elina, je tu Kodešová a Lupina, ale prosím, dlouho je neotravujte. Abyste rozuměl," zahleděla se detektivovi do očí, "máme tu zahraniční návštěvu, profesora Pavla z Ameriky, a studentům se příliš často nenaskytne možnost spolupracovat s někým takovým."
"Rozumím. Budu je obtěžovat co nejméně. Rád jsem vás poznal, paní inženýrko."
"Slečna," opravila ho a ruku mu nepodala. V první místnosti opravdu chráněné sekce C, kam se po kratičkém výslechu všichni vrátili, se právě Alyša a počítačový program podrobovali asociačnímu testu s červeným jablkem. Zatímco program tvořil cosi jako dadaistickou báseň, Alyša umíněně opakovala v malých obměnách dvojici jídlo a čokoládu. "To je blbě," zamračil se Lupina, zastavil program a vypnul projekci velkého šťavnatého jablka, "program do toho hází takové nesmysly jako skříň, zatímco jabloň nezkusil ani jednou."
"To je ale správně," ozvala se Elina, "asociace je na základě vnější i vnitřní podobnosti. Vnější je všechno červené a kulaté co kdy viděl nebo jsme mu naprogramovali a vnitřní ... v ranních obrázcích bylo i rozpůlené jablko, že?" Lupina kývl a Elina se vítězoslavně usmála: "Tak tady máš tu skříň. Objekt, který v sobě něco ukrývá."
"To by mě teda nenapadlo," zavrtěl pleší asistent, "experimenty jsou zřejmě dál než my."
Otočil se ke kryse a důrazně řekl: "Tak podívej, Alyšo. Dívej se na plátno. Říkej všechno, na co myslíš."
Na bílém plátně se objevilo veliké jablko. Jídlo!" vykřikla Alyša. "Muž hlava," dodala své označení pro Lupinu a všichni se rozesmáli. "Co máš proti téhle asociaci," popojela k němu Elina, pořád ještě na vozíčku, "to je docela zajímavé."
"Jo," zamračil se Lupina, "ale všichni víme, že má slovní zásobu mnohem větší. Tak proč to dělá?" "Promítej něco, co jí nebude připomínat jídlo a hned budeš mít lepší výsledky."
"Jenže co?" rozhodil rukama bezradný Lupina, "i kdybych jí promítal tu zatracenou skříň, zase si vymyslí, že je v ní čokoláda."
"To je právě ten problém s kyborgy," usmála se Elina, "nemůžeš jim rozkazovat jak by se ti líbilo."
V polovině dalšího experimentu začala Alyša nepokrytě spílat Lupinovi - muži hlavovi za to, že ji otravuje s jablkem a nic jí nedá. Pavel se usmál, opustil svou pozici pozorovatele a přešel k Elině. "Mohla byste na slovíčko?" sklonil se k ní. Kývla a vyjela z místnosti. Pavel stá.l na chodbě a s úsměvem ji pozoroval. "Skoro mám na jazyku rouhačskou poznámku," řekl, "že se mi takhle líbíte víc."
"Pročpak?" "Protože když stojíte, jste vyšší než já," přiznal. Chvíli váhal a potom si před ní najednou klekl. "Elino, nechtěla byste strávit dnešní večer se mnou?" zaprosil. "Dneska?" malilinko ucouvla, překvapená tím návrhem, "to bych ráda, ale..."
"Nemyslím nic vážného," vysvětloval rychle, "třeba na večeři nebo jen tak na skleničku. Alespoň chvilku, Elino!" "Dnes to asi nepůjde," odpověděla pomalu, "byl to pro mě trochu náročný den... a navíc bych tam musela takhle," zlehka udeřila do opěradla vozíku. "Proč?" "Policie může sledovat ústav a když jsem před nimi hrála ochrnutou, nehodlám jim předčasně vysvětlovat, proč občas chodím a občas ne."
Ta hra s policií je mi taky záhada. Slíbila jste, že mi to vysvětlíte."
"To ano. Ale dnes ne," zavrtěla rezolutně hlavou, "a vstaňte, prosím vás. Ještě nás někdo uvidí."
"To přeci nevadí," řekl Pavel, ale postavil se, "Vaši spolupracovníci by museli být slepí, kdyby si nás nevšimli."
"Myslíte, že je do nás takhle vidět?" zahloubala se Elina. "Co třeba zítra," navrhla, "zajdeme spolu na skleničku. Vyberte zatím nějakou útulnou vinárnu. Pro všechny případy bezbariérovou."
"Děkuji. Budu se těšit," a sklonil se k ní, jako by ji chtěl políbit. Ucouvla. "Nespěchejte!" varovala ho. "A teď mě omluvte."
Otočila vozík a zmizela směrem ke svému pokoji. Pavel se za ní díval a nemohl se zbavit pocitu, že se po hlavě vrhá do bláznivého dobrodružství. Nikdy nikoho takového nepotkal. A právě ta tajemství, která se kolem Eliny začínala vynořovat, ho přitahovala čím dál víc. Tři policisté seděli kolem stolu pokrytého papíry, kouřili a popíjeli kávu. "Proboha, Malíku, cos to uvařil?" zděsil se Telička po prvním napití. "To v tom ústavu kybernetiky dělají stokrát lepší. Asi tam na kafe budeme chodit pravidelně."
"To asi jo," zabručel Brtný a vyhledal své poznámky, "zatímco jste běhali po všech studentících, co kdy viděli Merklovou, trochu jsem se podíval na jejího manžela. Má úžasnou sousedku, dokonalou pavlačovou drbnu, která ví o každém všechno. Ta milá dáma mi ochotně prozradila, že byli vždycky spořádaná rodinka, skoro nikdy se nehádali a byli si věrní, on ji miloval a ona jeho a taky mají dvě dcery. To's nezjistil, že měli dcery, co?" ukázal prstem na Teličku, "byly zrovna na výletě s nějakou Elianou nebo co. A na tebe si taky pamatovala, myslela, že jsi nějaký mladík, co pálí za tou mladší, za Monikou, protože ta starší Tereza už..."
"Počkej," přerušil ho Telička, "s kým že byly na výletě? Jak si říkal to jméno?" "Eliana, Elina nebo tak nějak," zabručel Brtný, "moc jsem ji neposlouchal, ta bába breptala až mi drnčela hlava. Ale bylo to takové zvláštní jméno, cizí..."
"Řecké," doplnil Telička, "Elina Makropulos."
"Jo, přesně tak."
"Vždyť byla na vozejku," zarazil se Malík. "Asi se na ní budeme muset podívat blíž," rozhodl Telička, "na ochrnutou by si nehrála jen tak pro nic za nic. Že se kamarádí s Merklovejma, když tvrdí, že Annu vůbec neznala, to je také podivné. A musíme proklepnout toho Harta."
"Proč toho?" nechápal Brtný a Telička mu to hned vysvětlil: "Ptal jsem se na něj v tom jejich personálním oddělení a hádejte, co mi řekli. Nemá vůbec technické vzdělání, je to doktor, ale neurochirurg."
"No ne," podivil se Brtný, "co asi dělá v kybernetice?" "Voperovává myším čipy?" navrhl nepřesvědčivě Malík. "Nebo po nocích vyřezává postarším inženýrkám mozky," dořekl Telička tu pravděpodobnější možnost.

Vinárna U Pavouka byla útulná, utopená v přítmí a obložená dřevem. Byla dokonce jen dva bloky od ústavu a Elina při tom neměla vůbec tušení, že tu něco takového je. Pavel pro ně vybral malý stůl v rohu a objednal bílé víno. Posadili se naproti sobě a dlouhou chvíli mlčeli. "Doufal jsem, že se o vás něco málo dozvím," prolomil ticho Pavel. "Já zase myslela, že mi něco povíte vy. Mně mlčení vyhovuje."
"S vámi se hezky mlčí," řekl Pavel s pohledem upřeným do jejích černých očí, "i když člověk umírá touhou dozvědět se, co všechno skrýváte. Vždyť o vás nevím skoro nic."
"Možná je to tak lepší," mínila Elina. "Myslíte?" "Žena s tajemstvím je vždy přitažlivější. A kdybych nic neskrývala, co byste na mně viděl?" "Všechno," přiznal upřímně. Zamilované ticho hrubě přerušil nezvaný návštěvník, který se zdvihl od stolu z protějšího konce vinárny, přesel k nim a pozdravil. "Dobrý večer."
Elina se zamračila. "Špehujete mě?" oslovila Teličku. "To ne," usmál se detektiv, "jenom tu tak sedím a najednou vidím vás. A docela by mě zajímalo, jak jste se tak rychle uzdravila ze svého ochrnutí. To je skoro zázrak."
Elina na sobě nedala nic znát, otočila se na Pavla a rozmáchlým gestem a s širokým úsměvem na rtech mu oznámila: "Mistr Pavel, this is detective Telička."
"Telitzcka?" usmál se Pavel a natáhl pravici, "What a lovely namei Nice to meet you."
"Jinak mé ochrnutí bývá vždy přechodného rázu," pásla se se sladkým úsměvem na Teličkově překvapení Elina, "trpím vzácnou chorobou míšních nervů a nepovažovala jsem za nutné vám to oznámit. Budete si přát ještě něco?" Obrátila se k Pavlovi a tlumočila mu Teličkovy obavy o její zdraví. Ten odpověděl a jako by nic navázal na neexistující diskusi o problémech ranního experimentu. Po pár větách Telička zabručel: "Promiňte, že jsem vás obtěžoval," a odešel si sednout na druhý konec vinárny. Byl u stolu sám. "Tajemství," vrátil se Pavel k příjemnější češtině, "nejen, že jste mě do nich nezasvětila, ale teď ze mě ještě děláte spoluviníka. Ten muž přeci vyšetřuje smrt Anny Merklové!" Ano. Děkuji vám za pomoc, máte skvělý herecký talent."
To nic nebylo. Ale jen doufám, že tím nepomáhám krýt nějaký zločin."
"Kdepak, mohu vám slíbit, že vraha nekryjete," ubezpečila ho Elina. "Tak k čemu celá ta hra, když nemáte co skrývat?" "Každý máme něco ke skrývání," poopravila ho, "a dělám to proto, že neexistují ani žádné důkazy, že to nikdo z ústavu nespáchal. Pro jistotu. To víte, podezření se snadno najde a naše soudy občas nepracují zrovna nejlépe," omluvně pokrčila rameny. Pavel se napil vína a pozoroval ji. Chvíli jsem si myslel, že to děláte pro doktora Harta," řekl. "Když jsem vás poprvé potkal, měl jsem dokonce za to, že je to váš přítel."
"Tom je jenom můj spolupracovník," pousmála se, "já zatím žádného přítele nemám."
"A neuvažujte o nějakém?" zeptal se s těžce skrývanou nadějí. "Řekněme, že už jsem si vybrala," natočila si pramínek vlasů na prst a za.se ho pustila, "jednoho tmavovlasého cizince."
"Já si také vybral. Je to tmavovlasá cizinka s překrásnýma očima."

Do ústavu technické kybernetiky dorazila Elina kolem jedenácté. Prozpěvovala si a cítila se tak báječně, jako už dlouho ne. "Ha, doupě spiklenců" prohlásila, když v kanceláři narazila na Toma a Barboru, jak popíjejí černou kávu. Tom držel na kolenou několikastránkový spis a něco v něm prudkými tahy opravoval. "Jo, spiklenci," nevesele se ušklíbla Bára a nabídla jí poslední volnou židli, jen se pojď s námi taky spiknout."
"Brousila tu policie, že?" pochopila Elina a rázem zvážněla. "Ano. A myslí si, že jsem to udělal já," odpověděl Tom a zuřivě čmáral po papíru: "Ten nový student naměřil samé nesmysly," zavrčel a vyryl do protokolu další poznámku. "Klid," řekla Elina a udělala gesto, jako by mu chtěla položit ruku na. rameno. Pohyb ale nedokončila. "Víme, že's to neudělal."
"Ale oni ne," povzdychla si Bára a útrpně se zadívala na Toma. Jí se podezření vyhnulo. "Nějak se to vyřeší," řekla pevně Elina, "nemůžou tě zavřít. V nejhorším..."
nedořekla. Tom zdvihl hlavu. ".. . řekneme pravdu," dokončila Elina. "Pánové, řekl bych, že se blížíme ke konci," pravil triumfálně Telička, zamával papíry ve své ruce a začal předčítat. Tohle je rekonstrukce posledních dnů Anny Merklové. 1l.prosince šla naposledy na kontrolu. Prognóza tehdy zněla tři týdny a ani o chlup víc, Nejedlý jí trochu přidal s tím měsícem. Porovnáním nálezu z jedenáctého se stavem metastáz v nalezeném těle došli doktoři k závěru, že ke smrti došlo asi o dva týdny později. Tohle máme určené poměrně přesně a teď poslouchejte: 15. dala Merklová výpověď v ústavu, uspořádala své věci, sepsala závěť a tak dál a v pátek 18. odešla od manžela. Na následující týden, tedy od soboty 19. do pondělí 28., dobu, kdy prokazatelně zemřela, mají všichni alibi. Každý odjel někam na dovolenou nebo byl nemocný, sekce C se úplně vylidnila. Byla zamčená a nesměly tam ani uklízečky. No, a jediným, kdo nemá opravdu neprůstřelné alibi, je náš doktor Tom Hart. Byl prý na chatě, ale nemá nikoho, kdo by mu to mohl dokázat."
"Já věděl, že je to von," vydechl Malík. "Nepřerušovat," mávl rukou netrpělivě Telička, "že to udělal, to už považuji za skoro jisté. Jediné, co mi chybí, je motiv. Pominu-li tu nechutnou možnost kanibalismu, napadá mě jeden, který by vysvětloval úplně všechno. Ta Elina Makropulos není ochrnutá stále, má jakousi chorobu míšního nervu. Nejedlý sice tvrdí, že míchu nelze transplantovat, ale ústav kybernetiky se zabývá spojováním živých a neživých neuronových sítí, takže za pomoci nějakého počítače by to třeba mohlo jít. Kdybych dokázal, že se ti dva znali už dřív, můžeme klidně předpokládat, že ten doktor zabil Merklovou, vyndal jí míchu a voperoval ji Elině, aby jí tím vyléčil z její nemoci. A ať už se to povedlo nebo ne, ti dva potom zohavili tělo sekyrou a zahrabali v lomu. Že v tom jede doktor, to je jisté. Jestli Elina . .. zjistil jsi o ní něco?" "Vůbec nic," zavrtěl hlavou Brtný, "ta ženská je tajemnější než sfinga. Do ústavu nastoupila třetího března z Athénské techniky. Mají ji tam v počítači a měla od nich doporučení, ale nesehnal jsem k telefonu nikoho, kdo by ji znal osobně. Tady v Čechách bydlí přímo v sekci C a nevytahuje z ní paty. Nikdo o ní nic neví."
"A co ty Merklovy?" nadhodil Telička, jak to, že se s nima zná?" "Jednoduše. Přebírala věci po Anně Merklové. Občas pomáhá Merklovi s dcerami, když na ně nemá čas, ale ti dva spolu nic neměli. Moje informátorka, paní Klopilová, mimochodem úžasné jméno pro tenhleten typ osoby, nemyslíte?" uchechtl se Brtný, "tvrdí, že nikdy u Merklů v bytě nebyla a ani pan Merkl na noc za nikým neodjížděl. Tudy cesta nevede. A ohledně Toma a Eliny - taky nic. Ticho po pěšině," pokrčil rameny. "Tohle mě vážně začíná zajímat. Mezi těma dvěma přeci musí být souvislost. Podívejte se po tom všichni," rozhodl Telička, "a pořádně! Něco se musí najít. Třeba vystupovala pod jiným jménem, měla jiné vlasy, podstoupila plastickou operaci, možná je to chlap převlečenej za ženskou, co já vím. Prostě mi zjistěte, co a kde byla ta Elina v době smrti Merklové."
Bylo už hodně po půlnoci a tak Elinu překvapilo, že se v sekci C ještě svítí. Došla ke kanceláři a ani se nesnažila skrývat. Neuměla chodit potichu. Muž sedící před počítačem ji stejně nezaregistroval. Podpíral si hlavu dlaní a pohnul se, až když na něj Elina promluvila. "Tome? Co tu, prosím tě, děláš?" "Pracuji," zaostřil na ni pohled. Kolem očí měl temné kruhy z nevyspání. "Vyhodnocuji výsledky dnešní série pokusů s ASOCem a taky jsem chtěl..."
"Neměl to náhodou udělat ten nový student?" přerušila ho Elina. "Měl," zavrčel Tom a pohlédl na monitor. Běžely po něm hvězdičky šetřiče. "Jenže ten by to stejně udělal špatně a trvalo by mu to dlouho. A já nemám čas čekat, až se to konečně naučí."
"Když ho k tomu nepustíš, nenaučí se to nikdy," poznamenala Elina. "Jdi se vyspat, doděláš to zítra."
"Na to nemám čas, Elino," zahučel umíněně Tom, "ve vězení se výzkum dělat nedá. " Nezavřou tě."
"Zavřou, pokud něco neuděláš!" otočil se prudce čelem k ní. "Mají jedno mrtvé tělo a doktora bez alibi a to jim stačí. Budeš to muset Teličkovi říct, jinak to nejde."
Zarazila se. "To nemůžu Pavlovi udělat," zašeptala. "Pavlovi!" skoro vykřikl Tom, "a co já? I kdyby mě náhodou neodsoudili, mám zkažený život. Vyhodí mě z ústavu, na neurochirurgii mě zpátky nepřijmou... Já tě prosím, Elino," vstal ze židle a udělal krok k ní, "udělej něco než bude pozdě."
Mlčela dlouho. "Udělám to," řekla potom tiše, "protože ti to dlužím, Tome."
Vyšla z jeho kanceláře a zůstala stát na chodbě. Světlo kreslilo na šedém linoleu nezřetelný obrys jejího těla. Bude to muset udělat. Přiznat se nejdřív Pavlovi a pak policii. A potom... Nenapadlo ji žádné potom.

"Tak mi poraď, Báro, co si mám vzít na sebe."
Elina seděla na posteli a bezradné si prohlížela šaty v otevřené skříni. "Tohle je dobrý, ne?" ukázala Bára na zelenou halenku, kterou měla Elina na sobě. "To jo," souhlasila Elina a popotáhla se za rukáv, "ale tohle už jsem měla," dodala nešťastně. "Ty hledáš něco, v čem tě Pavel ještě neviděl, že mám pravdu," dovtípila se Bára, "tak to nic lehkého nebude, tvůj šatník není zrovna veliký."
Postavila se před skříň a po delším uvažování vytáhla cosi žlutého. "A co tohle?" "V tom už jsem taky byla," mávla rukou Elina, "a nehodí se to."
"Zase jdete k Pavoukovi, co," přehrabovala se její spolupracovnice ve skříni, "tak něco decentního. Co třeba tyhle černé šaty?" "To je moc ponuré," namítla Elina, "něco veselejšího."
Do pokoje se vplížil Tom. Chvíli obě ženy pozoroval, pak zabručel: "Zase jdu nevhod," a otočil se k odchodu. "Ale ne," zastavila ho Elina, "klidně tu buď. O co jde?" "Přišel jsem se omluvit za ten včerejšek," zahleděl se do země a mluvil velmi tiše. "Vždyť se nic nestalo," podivila se Elina. "Ale stalo. Neměl jsem po tobě něco takového žádat. Je to tvůj život a nemám právo ti do něj zasahovat. Můžu si za to sám, měl jsem si obstarat alibi a hlavně nikdy neměli najít to tělo. Nemusíš si kvůli mně dělat starosti, já si to nějak vyřeším."
"Ale Tome," vydechla Elina, nešťastná, že takhle podkopává její rozhodnutí. Otočil se, aby mu to snad nechtěla rozmluvit, a odešel z pokoje. Elina svěsila hlavu a už vůbec nevypadala, že si chce vybírat šaty na večer. "A co tyhle modrý," strčila jí Bára pod nos temně modré šaty se stříbrnou výšivkou u krku, "ty ti přece vždycky slušely."

"Dnes vypadáte obzvlášť nádherně, Elino," pochválil jí volbu šatů Pavel. Na stole stála ve vázičce malá kytička bílých a růžových karafiátů. "To je ode mne. Nevěděl jsem, jaké květiny máte ráda, tak jsem zkusil tyhle. Líbí se vám?" "A jak," pohladila bílé okvětní lístky. "Vždycky jsem si přála mít velkou zahradu plnou květin."
"Určitě někde stranou od města, aby tam bylo ticho a klid," rozvíjel její představy Pavel, třeba u moře."
"V Čechách není moře," podotkla. "Ale v Americe ano. Líbil by se vám takový dům, s velkou zahradou a výhledem na moře?" "Možná," zamyslela se, "a v zahradě by musely být rododendrony. Ty přímo zbožňuji," oči se jí rozzářily, "také by to chtělo psa, velkého a chlupatého, aby ta zahrada nebyla tak opuštěná."
"Pes by nestačil. Do takového domu potřebujete hlavně manžela. A děti."
Jeho pohled teď mluvil úplně jasně. Elina náhle znejistěla a maličko se od Pavla odtáhla. Měla by mu to říct. Vysvětlit, kdo je. Dívala se Pavlovi do očí a nedokázala z nich vyčíst, jestli by to dokázal unést. Nechci ho ztratit, uvědomila si hořce. Bojím se, že nepochopí. Jednou budu muset s pravdou ven, ale dnes ne. Ať prožijeme ještě ten dnešní večer v nevědomosti. Ani si neuvědomila, že už mlčí příliš dlouho. Pavel se k ní naklonil a pokusil se ji pohladit po ruce. "Elino," zašeptal. Ucukla a dětinsky skryla ruku do klína. To ne!" "Elino, proč se vás nesmím dotknout? Já vám přeci nechci ublížit," šeptal Pavel a napůl se zdvihl ze židle.

"To nesmíte," tiskla ruce k tělu a v očích měla strach. "Proč? Já vám nerozumím, Elino. Je snad tohle vaše tajemství? Mám vás o tu ruku požádat?" Pavel mluvil čím dál vášnivěji, "mám si tu před vámi kleknout?" "Ne, prosím vás, to ne," vydechla. "Snad jste mě nepochopila, Elino. Miluji vás a chci si vás vzít. Žádám vás o ruku, Elino," znovu se k ní naklonil a opět se odtáhla. "Nevíte..."
splynulo z jejích rtů tak tiše, že to nebylo slyšet. "To nejde," řekla hlasitěji a váhavě. "Proč?" celý Pavlův postoj vyjadřoval zoufalou touhu dozvědět se pravdu a zároveň se jí bál. Stejně tak, jako seji Elina bála vyslovit. "Příliš na mě spěcháte," řekla jen aby získala čas. "Miloval byste mě i kdybych neměla tuhle tvář? Kdybych neměla tohle tělo? Kdyby to všechno byla jen maska, která se dá strhnout?" zeptala se snad až příliš rychle, jak se bála, že nedokáže otázku vyslovit. Pavel se zarazil: "Ale vy přeci máte tělo. Vaše tvář a vaše duše, to je Elina, kterou mám rád. Toho se nemůžete zbavit. Bez tváře a bez těla není člověk nic."
Neodpověděla. Zavřela oči. Aby byla na chvíli sama. Aby byla ničím. Když opět promluvila, přicházel k ní její vlastní hlas z nesmírné dálky. "Už se mne na nic neptejte. A nic neříkejte. Už budeme jenom mlčet."
"Ale slíbila jste..."
vyhrkl Pavel. Přiložila si prst na rty a promluvila tiše a unaveně: "Tiše. Jenom ticho přeje lásce."
Slova zabíjejí. V sekci C byla úplná tma. Elina třískla dveřmi, mrzutá a naštvaná hlavně na sebe. Mohl by to být vlastně docela krásný večer, kdyby si ho hned na začátku takhle hloupě nezkazila a kdyby ji potom nepronásledovala myšlenka, že je to možná poslední večer, který spolu s Pavlem tráví. Povzdychla si. "Tome!" křikla. Ten chlap přeci říkal, že tu počká a zatím je kdo ví kde. "Tom Hart tu není," ozvalo se z kanceláře, kde obvykle přijímali návštěvy. Poznala ten hlas a vydala se za ním, už smířená se skutečností, že špatné zprávy nikdy nechodí samy. V temné kanceláři seděl detektiv Telička a na kolenou držel nějakou tenkou knihu. "Kazíte si oči," konstatovala Elina a rozsvítila. Zamrkal a počkal, až se posadí na.proti němu. "Doktora Hartajsem dnes odpoledne zatkl," oznámil, "pro důvodné podezření z vraždy Anny Merklové."
"Aha," krátce kývla hlavou Elina a nebylo na ní znát, že by se jí zpráva sebeméně dotkla. "Mě jste přišel také zatknout?" zeptala se. "Ne," zavrtěl hlavou a vypadal, že je mu to i trochu líto, "neexistuje žádný důkaz, že jste v té době byla na území České republiky. Po pravdě řečeno, nenašel jsem ani žádný důkaz, že jste v té době vůbec existovala," odmlčel se a prohlížel si Elininu tvář. Lehce naklonila hlavu na stranu a bez jakýchkoliv emocí naslouchala. "Neexistuje žádný záznam, že jste pracovala na Athénské technice," pokračoval, "kromě pár dat v počítači, která se dají snadno zfalšovat. Nikdo vás nezná, nikde jste nebydlela a vypadá to, že jste se snad ani nenarodila. Údaje o vás neexistují ani v Čechách. Hledal jsem důkladně, ale neobjevil jsem žádnou osobu, která by se v prosinci pohybovala kolem ústavu či doktora Harta a kterou byste mohla být vy. Prostě nejste," pokrčil rameny, jako by chtěl naznačit, že za tuhle anomálii nemůže. "Jedinou zmínku o Elině Makropulos jsem nalezl tady," zdvihl knihu a natočil ji deskami k Elině. Karel Čapek, Věc Makropulos. "Ovšemže," usmála se, "je až s podivem, jak málo lidí tohle skvělé dílo zná a ještě méně si s ním dokáže spojit mé jméno."

"Ale Elina Makropulos není vaše pravé jméno, že ano?" "Tak to ne," bránila se Elina, "je to stejně pravé jméno jako kterékoliv jiné."
"Dřív jste se určitě jmenovala jinak," nedal se Telička, "kdo jste byla v prosinci minulého roku?" "V prosinci jsem nebyla," usmála se, "sám jste to řekl."
"Kolik je vám vlastně let?" "Šestadvacet."
"Myslím doopravdy."
"Nelíbí se vám dvacet šest? Tak si vyberte. Může mi být opravdu dvacet šest nebo třeba čtyřicet osm nebo jen šest měsíců. Tak co? Jeden z těch údajů může být správný," naklonila se k němu, "nebo jsou správné všechny tři."
Telička se zarazil. Rozhovor se ubíral trochu podivným směrem. Byl připraven na hodně věcí, snad i na přiznání, že je opravdu třistaletá nesmrtelná žena, ale Elininy odpovědi ho mátly. "Jak se jmenovala vaše matka?" nevzdával se. Nepatrně zaváhala. "Eva Myšková?" "Vy si se mnou hrajete, slečno."
"Ale tu hru jste mi vnutil vy."
"Jiru na Věc Makropulos?" zeptal se nevinně. "Neříkejte to!" vyskočila skoro jako Čapkova Elina, když byla poprvé dotázána na jméno Makropulos. Jí však vadilo jiné slovo. "Neříkejte věc."
"Proč?" Telička cítil, že se zcela náhodou přiblížil na dosah tajemství, ale zároveň vůbec nic nechápal. "Proč zabil Tom inženýrku Merklovou?" položil naprosto špatnou otázku. "On ji nezabil," sedla si Elina na židli a vypadala stejně klidně jako dřív. "A kdo tedy? Zabila jste ji snad vy?" Tentokrát s odpovědí zaváhala znatelně déle: "Ne. "Nikdo..."
nedořekla větu a zadívala se do kouta nad Teličkovou hlavou. "Takže Tom půjde před soud za její vraždu?" zeptala se po chvíli konverzačním tónem. "Ano. Důkazy proti němu jsou dost jasné. Ale pokud byste chtěla svědčit v jeho prospěch..."
Nevypadalo to, že Elina jeho slova vnímá. Dívala se kamsi mimo něj a jako by nahlas uvažovala: "Ano. To budu muset."
Škubla hlavou, jako by se probrala z těžkého snu a zadívala se na detektiva. Vstala a podala mu ruku: "Uvidíme se u soudu. Sbohem."
"Na shledanou," usmál se a nabízenou ruku stiskl. Úsměv z jeho tváře rázem zmizel. Když ho Elina pustila, odskočil od ní a v očích mu zaplálo náhlé zděšení z poznání. "Proboha," vydechl, svíraje ruku v levé dlani, "vy jste..."
"Věc," vyslovila pečlivě s tváří těsně u jeho. "Věc jménem Elina Makropulos," zopakovaIa s úsměvem, který vypadal děsivě. Telička neřekl nic, prosmekl se kolem nehybně stojící ženy a utekl. Na stole po něm zůstala kniha. Věc Makropulos. Elina seděla na posteli, záda opřená o stěnu, nehybná jako socha. Spánek nepřicházel. Poslední dobou mívala problémy se spaním a když konečně k ránu usnula, zdávaly se jí divné a zmatené sny. Ústav kybernetiky byl opuštěný a děsivě tichý. Většinou vydával i přes noc zvuky - lidé pracující přes čas, přespávající studenti, noční hlídači hrající karty, roboti, které někdo zapomněl na noc vypnout či pískání a šramot laboratorních krys, ale dnes se neozvalo nic. Samota se plížila ztemnělými chodbami a nabývala hmatatelné podoby. Elina nemohla spát. Natáhla před sebe ruku. Kdesi na chodbě svítilo orientační světélko ukazující nouzový východ a ve světle pronikajícím pode dveřmi spatřila obrys své dlaně.

Kovové články, připomínající bez rukavice umělé kůže spíš dravčí spár než lidskou ruku. Pohnula prsty. Tohle cítil Martin Telička. Písty, pohybující pod latexovou kůží jednotlivými kovovými segmenty. Položila ruku zpátky na. postel. Nechtělo se jí takhle nehnutě sedět. Chtěla přecházet sem a tam, nadávat nebo plakat, bouchat do stolu, až budou klouby zatnuté pěsti bolet a na sedřené bílé kůži se objeví krev. Jakýmkoliv lidským způsobem si vybít všechen ten smutek, zoufalství a vztek, které se v ní během dne nashromáždily. Nešlo to. Nemohla už cítit fyzickou bolest a nemohla ani plakat a tak jí zbyla jen neutišitelná bolest duše. Pohnula se. Kovové články páteře se s tichým cvaknutím uvolnily ze zablokovaných pozic a umožnily jí předklonit se. Přitáhla si kolena k bradě a objala je rukama. Neměla by se hýbat, alespoň v noci ne, to věděla moc dobře. Pohyb páteře navzdory všem opatřením přeci jen poškozoval křehkou míchu, opotřebovával nenahraditelné nervy a ve svém důsledku způsoboval občasná ochrnutí, když si Překladače pohybu začaly nesprávně vysvětlovat signály poškozených vláken. Teď na to nemyslela. Tiskla hlavu ke kolenům a zoufale vzpomínala na dobu, kdy ještě měla tělo. Tenkrát tahle pozice zaháněla samotu a strach. Objetí, když není na blízku nikdo jiný. Proč jenom nemám hmat? Proč nemám kůži, teplou, lidskou, vnímající kůži? Proč už nemůžu objímat a nikdo nemůže, nesmí, objímat mě? To jsem musela přijít i o tohle? Mám tělo, ale jaké? Kovová kostra a dráty, elektronika překládající moje myšlenky, kamery místo očí, reproduktor místo hlasu a tam, kde bývalo srdce, je pumpa prohánějící dva a půl litru mojí krve přes umělé plíce a mozek, jedinou živou část mého já. Tohle jsem. Bez šatů a bez tváře nejsem člověk, jsem stroj ovládaný lidským mozkem či snad mozek ovládající tělo stroje? Jsem věc, jsem - to jediné správné slovo, které se tak bojím vyslovit - kyborg. Ani člověk, ani stroj. Něco mezi. Věc Elina. Obelstila jsem smrt a teď za to platím. Ztrácím. Ztratila jsem tělo, hmat, čich i chuť, přišla jsem o muže, děti i přátele a dnes jsem málem ztratila i Pavla. Jenom pro to, že jsem to, co jsem. Protože miluje i tu veskrze vymyšlenou, nádhernou řeckou tvář - a bez ní nejsem nic. Dveře do pokoje se tiše, pomalu otevřely a dovnitř váhavě vešla Alyša. Krysa kyborg, nanicovaté tlusté růžové tělo ovládající stroj. Zastavila se vedle Elininy postele, dlouho si ji prohlížela a potom řekla: "Elina ne dobře."
Žena zdvihla hlavu, bez řecké masky v ní nebylo nic krásného, a zadívala se na Alyšu. Jak to asi poznala? "To je bolest, Alyšo," odpověděla, "bolest v duši. Tady," položila si ruku na místo, kde za živa mívala srdce. "Bolí mě u srdce, děvče moje," povzdechla si. Alyša přišla o krok blíž. "Bolest," zopakovala, "Elina bolest."
Znělo to smutně. Bylo až s podivem, jak rychle pochopila význam nového slova. Snad pro to, že i ona měla své bolesti. "Také nemůžeš v noci spát, Alyšo," zeptala se Elina a při tom myslela na sebe, na to, proč ona nespí. Do tmavého ticha vyslovila otázku, kterou už dlouho chtěla Alyše položit. "Co všechno jsi ztratila, když jsi přestala být krysou a stala se Alyšou?" Nevěděla, jestli krysa pochopí a už vůbec netušila, jestli jí dokáže odpovědět. Alyša přešlápla, její kovové nohy vyklepaly do podlahy složitý rytmus a pak nejistě řekla jediné slovo. "Alyša."
Co ty bys taky mohla ztratit, uvědomila si hořce Elina, ty jsi jenom získala. Dostala jsi nové nohy, ruce, oči i hlas. To jenom já jsem o všechno přišla. "Krysa," řekl reproduktor kovového kraba, "Alyša ne krysa."
Elina se k ní sklonila a zahleděla se na ní. Pohled z očí do očí - z kamery do kamery. Snad by ji i pohladila, ale strojem se dotýkat stroje jí přišlo nepatřičné. Byla jsem hloupá. Výjimečnost není výhra. Spíš naopak.

Alyša už není krysa, zněla slova malého kyborga. Alyša ztratila krysy. Dlouhou chvíli mlčely, snad uvažovaly, co se té druhé honí hlavou nebo se jen za.obíraly svou samotou. Potom se Elina narovnala, jednotlivé segmenty páteře na sebe dosedly a strnuly. "Běž spát, Alyšo," řekla tiše. Krysa odešla a nechala za sebou otevřené dveře, kterými se do pokoje linulo slabé světlo. "Bolest," zaznělo ozvěnou. Tom vypadal špatně, vězení mu na kráse ani dobré náladě nepřidalo. Elina byla stejně dokonalá jako vždy. Světle fialová halenka a kalhoty a ve vlasech stužka. "Musíš vydržet do soudu, pak bude dobře," řekla. Víc než kdy jindy připomínala řeckou sochu, bez výrazu, bez emocí. "Co hodláš dělat?" zeptal se. "Dokázat, že jsi Merklovou nezabil. Protože Anna Merklová žije."
"Nemusíš to udělat."
"Už jsem se rozhodla."
Malá soudní síň se topila v ospalém přítmí. Ventilátor u stropu monotónně hučel a přes stažené béžové závěsy dovnitř dýchalo vedro z ulice. Obtloustlý soudce vypadal, že ho to tropické počasí uspává. Snad ho ani nezajímal lidský osud, o kterém měl rozhodnout, prostě jen toužil říct vinen, poslat toho chlapa pryč a konečně si dát jedno orosené pivo v nedaleké hospůdce. Dveře do sálu se otevřely. Vešla vysoká žena s havraními vlasy a výraznými řeckými rysy, oblečená do dlouhých červených šatů. Pros a uličkou mezi židlemi až dopředu, zastavila se a rozhlédla se po lidech v soudní síni. Viděla unavené a trochu překvapené soudce, Toma zdvihajícího hlavu, Teličku, který už tuší, bezvýrazné tváře lidí, kteří nemají o věci ani ponětí, povzbudivý pohled Carmen, Bářiny modré oči a až úplně vzadu, u dveří, sedí Pavel. Opětoval její pohled, napůl překvapeně a napůl zamilovaně a Elina jen doufala, že to samé v jeho očích uvidí, až se do nich podívá podruhé. "Můžete nám říct, kdo jste, slečno a co tu chcete?" vyrušil ji soudcův hlas. Otočila se k Pavlovi zády a zadívala se dopředu. "Můžete mi říkat Elina Makropulos," promluvila. "Přišla jsem podat svědectví ve věci doktora Harta."
"Pokud vím, nebyla jste..."
zavrčel soudce, ale Elina ho umlčela krátkým gestem ruky. "Nechte mne, prosím, domluvit. Potom se budete moct ptát."
"Ale stručně," zabručel ctihodný pán. Stručně, pomyslela si smutně Elina, bude to až příliš stručné. Nádech a výdech na uklidněnou, ale k čemu je to dobré, když nedýchám a nemám srdce, které by mohlo bít jako splašené. Vlastně ani nejsem nervózní. "Pan Hart je obžalován, že zavraždil Annu Merklovou," začala. "Není to pravda. Anna Merklová vůbec nebyla zabita. Anna Merklová jsem já."
Sál zašuměl. Trochu jako když se vítr přežene mlázím a stromy se ještě dlouho kývají a šepotavě si vyprávějí. "No dovolte," naštval se přirozeně soudce, ale snažil se ovládat, "můžete to snad nějak dokázat?" Kývla. "Anna Merklová," začala a najednou si uvědomila, že už o ní nedokáže mluvit jako o sobě. Možná jsem ztratila mnohem víc, uvědomila si s hrůzou, než jsem si kdy odvážila přiznat. Možná jsem ztratila sama sebe. Skutečně nikdo Annu nezabil? Co když já.. . Ale tohle se musí dokončit. Už není cesty zpět.

"Anna Merklová," promluvila klidným a vyrovnaným hlasem, "umírala na rakovinu. Nehodlala se smířit s tím, že zemře jen pro to, že její tělo už nedokáže správně fungovat. Vytvořila si proto tělo nové. Ze svých vlastních financí a částečně z grantu pro ústav kybernetiky nechala postavit stroj lidských tvarů a pohybových možností, který by byl ovládán lidským mozkem. Mozek, jediné sídlo osobnosti a duše, totiž může existovat i bez lidského těla, jen za pomoci přístrojů. Díky překladačům nervových impulzů dokáže ovládat umělé tělo a žít jako plnohodnotný člověk. V prosinci provedl doktor Hart úspěšnou operaci. Jeho jedinou chybou bylo, že potom tělo nedostatečně ukryl, ale vraždou opravdu vinen není. Anna Merklová přežila. Robot, kterého ovládala, dostal novou tvář a nové jméno. Z Anny Merklové se stala Elina Makropulos. Já."
Elina zmlkla. V síni teď bylo hrobové ticho a oči všech, které viděla, křičely jedinou myšlenku: Nevěřím! Do sálu se neotáčela. Věděla, že se nesmí otočit, dokud nedokončí, co začala. Vzpomínala na prosinec, na chvíli před operací, kdy se loučila se svým odrazem v zrcadle. Se stárnoucí, holohlavou a příšerně hubenou ženou s vráskami kolem očí a úst. "Sbohem," řekla tenkrát své dvojnici, "až se zase uvidíme, nebudu to už já."
Ani netušila, jakou měla pravdu. "Zní to bláznivě," našel konečně soudce řeč a důstojnost, "ale jestli mluvíte pravdu, tak potom byste.. ."
nedořekl. Snad mu došla slova, ale možná mu jen přišlo hloupé požádat krásnou ženu, aby dokázala, že je stroj. Elina sklonila hlavu. Cítila na sobě pohledy všech lidí v sále a věděla, že to musí udělat. Strhat ze sebe šaty, svléknout se tu přede všemi jako děvka, jako souzená čarodějnice před inkvizičním tribunálem. Aby všichni viděli, aby si mohli sáhnout, že je stroj. Aby se dotkli věci. Aby zachránila člověka. Aby ztratila člověka. Pavla? Sebe? Koho? Co všechno jsi ztratila, když jsi přestala být Annou Merklovou a stala se Elinou Makropulos? Její ruce se samy, přesně jako stroj, dotkly zipu a zatáhly. Její vlastní ruce chytily červenou látku šatů a shodily ji z ramen. Sál prudce a nevěřícně vydechl jako nějaká nestvůrná bytost. Viděli ženu z kovu. Dlouhé, štíhlé ocelové nohy s vinoucími se svazky drátů. Paže s navlečenými rukavicemi lidských rukou. Ocelové segmenty páteře ukrývající míchu a nesoucí přístroje pro udržení života. Srdeční pumpa, trubičky s krví, umělé plíce z polopropustné membrány, čipy ovládající pohyb těla. To všechno bylo vidět a nemohlo se jednat o žádný trik. A nad tím vším byla lidská hlava, obličej nesmírně krásné a smutné ženy s černými vlasy, pod kterými žil mozek Anny Merklové. Elina zdvihla hlavu. Ticho v sále nahradily šepotavé poznámky na hranici slyšitelnosti. Zadívala se lidem do očí. Zmatek, úžas a zděšení ve tvářích soudců. Tomovy oči, prosící o odpuštění, že to kvůli němu musela udělat. Šokovaný Telička, přestože měl něco takového čekat. Děs a odpor v pohledech cizích lidí. Carmen na invalidním vozíku kývla s chápavým úsměvem. Ona jediná rozuměla. I Bára se usmívala, ale v jejích modrých očích se leskly slzy. Elina se konečně střetla s Pavlovýma očima, s těma jedinýma, které si přála vidět a v okamžiku, kdy zachytila jeho pohled, pochopila, že ztratila. V jeho tmavě hnědých očích už nebyl ani střípeček lásky, jen děs a hrůza z toho, že něco takového mohlo nosit tvář, kterou miloval. Nikdo se nepohnul, nikdo neřekl jediné slovo. Elina svěsila hlavu a stála tam nehybná a opuštěná.