Konflikt na PX-914

Psal se rok 2150 našeho letopočtu. Planeta Země nebyla rozdělena na několik států, zemí a podobně. Je to jedna velká federace, kde vládl mír a válka byla už jen prázdné slovo, pod kterým si většina lidí neuměla nic představit. Jsou to zkrátka krásné časy. Země také kolonizovala několik planet, na kterých si myslela že není žádný život. Těch několik planet je ve vzdálených galaxiích, ale díky rychlým kosmickým lodím na nich vojáci (lidé tam zatím neměli přístup) mohli být nejdéle za dva dny. Lodě cestovaly hyperprostorem, ve kterém mohly prolétnout i planetami. Létat hyperprostorem není nic lehkého. Musí se zadat přesné souřadnice, jinak by se posádka s lodí mohla vynořit v nějaké planetě, měsíci, či slunci. Nejvýznamnější kolonií lidstva byla planeta PX-914. Byla to rozlehlá planeta, na kterou svítí jen jedno slunce a to pouze čtyři hodiny ze dvaceti čtyř. Na planetě se nenacházela žádná voda, uhlí ani železná ruda. Byla významná jen díky tomu, že na ni bylo mnoho ložisek ropy, která už na Zemi dlouhá léta není. Dalo se tam také dýchat bez skafandru, protože je tam také kyslík, který produkují záhadné, vysoké zelené rostliny. Vojáci s dělníky na ni založili (jako na všech koloniích) rozlehlou základnu, která se skládala z mnoha křídel, místností a z rozlehlé sítě osudných větracích šachet. V základně byly ubikace, toalety, jídelna A a B, muniční sklad, radiostanice, pomocí které se komunikovalo se Zemí, fitnes centrum, operační sál a na rozlehlém nádvoří, které se nacházelo v srdci celé základny byla rozlehlá přistávací plocha. Na rozích základny se tyčily strážní věže, na kterých měla osádka k dispozici kulomet, ostřelovací pušky, granátomety a pulsní samopaly, které díky vysokým elektrickým výbojům dokázaly účinně zneškodnit nepřítele, ať byl jakýkoliv. Zdi byly široké půl metru a dosahovaly výšky čtyř metrů, na konci byly zakončeny ostnatým drátem. Ve čtvrtém podzemním patře se těžila ropa. Vytěžená ropa se odváděla potrubím na povrch, kde se dávala do barelů. Pro barely si přilétávaly nákladní kosmické lodě jednou za týden, ale posádka stanice se střídala jednou za dva týdny. Střídaly se tam dvě směny tak, že jedna čtrnáct dní pracovala (kromě nedělí) a poté čtrnáct dní odpočívala na Zemi. Na rozcestí každé chodby této opevněné budovy se nacházely protiatomové dveře, které se otevíraly kartou a tu nosil každý pracovník v kapse či na krku. Patra spojovaly dvě schodiště a v centru výtah. Výbavou každého vojáka byla kromě karty řada dalších věcí. Vojáci měli na ruce radar, na kterém bylo zvýrazněno bílými tečkami vše co se hýbe, v pouzdře na opasku nosili halogenovou baterku, v jiných pouzdrech zásobníky do pistole ráže 45, nebo do samopalu, na helmě sklapovací brýle pro noční vidění, při kterém bohužel neviděli bílé tečky na radarové obrazovce na zápěstí. Nosili také deset světlic pro případ, že by náhodou vypadl proud a museli potmě nahazovat generátor. Vojáci mezi sebou komunikovali pětikanálovými vysílačkami s dosahem až osmi kilometrů. Všední den tu ovšem nevypadal nijak neobvykle. Dělníci těžili ropu od osmi hodin ráno do šesti hodin večer. V jedenáct hodin byla hodinová pauza na oběd a po té zpět do práce. Práce nebyla fyzicky náročná, těžba se ovládala pomocí výpočetní techniky. Čas od času se něco rozbilo, tak se to muselo opravit, tentokrát už fyzickou prací. Vojáci tam měli trochu jednodušší úkol. Dohlíželi na chod a pořádek v základně, ale především na obranu. Sice se předpokládalo, že jediní živí tvorové na PX-914 jsou lidé, ale člověk nikdy neví, co se v neprozkoumaných částech může nacházet. Nejtěžším úkolem vojáků této směny bylo zajistit, aby dělník Ron při své opilosti někoho nezranil příborovým nožem, kterým se tak rozháněl po celé jídelně. Polovinu pracovníků to vyděsilo, ale druhé polovině to přišlo k smíchu, jak se tam ten opilec točil na všechny strany a máchal nožem sem a tam. Netrvalo to ani dvě minuty a už ho dva vojáci chytili za všechny čtyři a táhli ho do vězení. Vězení tu mělo sice jen tři cely, ale většinou nebyla obsazena ani jedna, protože tu nebyl důvod k výtržnostem ani ke krádežím. Cely nebyly ani nijak velké. Měřily osm metrů krychlových a v každé byla jedna palanda. Po dlouhém spánku, který trval skoro šest hodin ho probudila stráž, která tentokrát místo posilování či koukání na filmy bedlivě hlídala vězení. První strážný se jmenoval Harris. Byl vysoký, svalnatý, měl hnědé vlasy a modré oči, které se schovávaly za dioptrickými brýlemi. Nosil bradku, o kterou velice pečoval. Za dva dny bude mít dvacáté osmé narozeniny. Druhý strážný byl o něco menší, ale zato byl velice chytrý. Nejlépe se vyznal v technice a byl vysoce inteligentní. Byl o rok mladší, než Harris. Měl blonďaté vlasy a zelené oči. Vždy míval vyholenou tvář. Jmenoval se Ricks.
„Proč si na obědě tak vyváděl?“ zeptal se Harris.
„Ani nevím, prostě jsem se musel napít a pak už se neudržím. Je mi to moc líto.“ odpověděl celý zklamán sám sebou.
„Je ti jasný Rone, že se to píše do denníku a posílá na velitelství a ty ti to daj do papírů,“ uvědomil ho Ricks
„ale že si to ty, kterej dřeš nejvíc z dělníků a jindy nechlastáš, tak to může zůstat jen mezi náma, jestli ovšem proti tomu nic nemáš.“ ,,No to by ste byli kluci moc hodný, já totiž teďka potřebuju peníze na uživení rodiny na Zemi. Moc vám děkuju a slibuju, že už v práci nevypiju ani kapku chlastu.“ A radostně odcházel. Byl to projev dobroty, který se tam jen tak nevídal. Vojáci museli zajistit pořádek kázní a ne milosrdností, ale v tomto případě milosrdnost zafungovala, protože Ron se za služby už opravdu nenapil ani kapky alkoholu, jak slíbil a navíc si ještě vážil Harrise a Rickse. Na druhý den brzy ráno se šel dvacetipěti letý voják Jackson, pěstující vyhynulý zvyk kouření, zakouřit před hlavní bránu základny, protože uvnitř se z bezpečnostních důvodů kouřit nesmělo. Slunce ještě nesvítilo, takže tam nebylo vidět na krok. Vítr stále kvílel a aby toho nebylo málo, byla tam mlha, že by se dala krájet. V dáli něco šustilo v křoví. Zapálil si cigaretu a na chvíli se zaposlouchal do podivných zvuků vycházejících z křoví. Byl to nepopsatelný, děsivý šelest a něco jako by tam v dlouhých intervalech kapalo na zem.
„Strážní věži u hlavní brány posviťte tam reflektorem.“ řekl do vysílačky Jackson.
„No, můžem se o to pokusit, ale při týhle mlze tam stejně nic neuvidíme.“ ozvalo se z vysílačky a nato se rozsvítil oslepující reflektor. Jak strážní věž řekla, nikdo tam neviděl ani to křoví přes tu hustou mlhu.
„Jdu to prověřit, když to nevidíme vodsaď.“ řekl do vysílačky a vzal z opasku baterku, rozsvítil ji a připevnil si ji na rameno. Ze zad sundal samopal, odjistil ho a mířil s ním ke křoví. Postupoval černočernou tmou krok po kroku ke křoví. Zvuky ho děsily čím dál tím více a tak ze strachu tím směrem vypálil salvu deseti nábojů. Strážní věž se zděsila, protože neviděla co se tam děje. Ale dole to bylo cítit strachem daleko více. Vzduchem se šířilo děsivé a hlasité zakvičení plné bolesti vycházející z toho záhadného místa, ale nebylo slyšet žuchnutí na zem, nýbrž kroky blížící se k Jacksonovi. Jackson byl velice statečný a tak neutíkal. Vystřílel celý zásobník (zbylých 40 nábojů) po tom tvorovi. Ozvalo se opět strašlivé zakvičení, ale zvíře běželo stále k němu. V rychlosti si přebil zásobník a ustupujíc dozadu stále střílel. Prázdné nábojnice odskakující na zem cinkaly o kameny. Náhle před sebou uviděl obrys tvora. Měřil asi dva metry a měl skoro metr do šířky. Mlhou náhle prolétly drápy horní končetiny zvířete, ale Jackson se jim na poslední chvíli zázrakem vyhnul. Po dopadu na zem poslední prázdné nábojnice tohoto zásobníku se tvor svalil k zemi. Jackson si přebil a šel zpátky k bráně vzdálené už jen deset metrů. U brány zahlásil věži:
„Až vyjde slunce a zvedne se mlha a vy to uvidíte, zavolejte mě, já vemu pár chlapů a pudem se tam podívat zblízka“. S těmito slovy prohlášené třesoucím se hlasem zašel branou zpět na nádvoří opevněné ropné stanice a všechen strach pominul. Uvnitř základny šel život dál a nikdo o ničem nevěděl. Jackson pospíchal chodbou do kanceláře plukovníka Jamese, který velel této směně. Byl to správný chlapík na správném místě. Bylo mu 49 let a jevil se všem, jako velmi sympatický. Jackson celý udýchaný jemně zaklepal na dveře jeho kanceláře. Zevnitř se ozvalo
„vstupte“ a Jackson vešel dovnitř.
„Tak co vás sem přivádí kapitáne?“ zeptal se.
„Nejsme na této planetě sami. Dokáže mi to sto prázdných nábojnic vystřílených z mého samopalu. Povalují se asi dvacet metrů od hlavní brány i s tím tvorem.“ odpověděl dychtivě na jeden nádech.
„O čem to tu sakra mluvíte?!“ otázal se zděšeně plukovník.
„Jak už víte, čas od času si zapálím cigáro a jelikož se uvnitř budovy nesmí kouřit, tak chodím za hlavní bránu.“ začal vyprávět Jackson.
„Dneska byla k tý neprůhledný tmě ještě mlha a něco šustilo v křoví.“ pokračoval. Když mu to vše sdělil, plukovník se zděsil ještě více, ale zároveň se v něm probudila zvědavost.
„Leží to tam stále?“ zeptal se James.
„Asi jo, jestli ho další tvorové neodtáhli pryč.“ odpověděl zamyšleně Jackson.
„V každém případě musíme uvědomit všechny vojáky této kolonie a také musíme zjistit, co je to za potvoru. Až se zvedne mlha a vysvitne slunce, jděte tam se dvěma muži a pokud možno, to nenápadně přineste na operační sál!“ rozkázal Jacksonovi, který už se zvedal k odchodu. Plukovník to zapsal do denníku a okamžitě odeslal na velitelství Země. Jackson šel do herny, kde narazil na Harrise a Rickse, jak hrají poker. Nabídli mu, ať hraje s nimi a on to s radostí přijal. Protože to byli dobří přátelé, sdělil jim co se venku stalo a požádal je, aby s ním šli pro to ven.
„Hele Jacksone, jsme dobří přátelé, ale nechceš si na to vzít, někoho jinýho, než dva kapitány, který si určitě nadělaj do kalhot?“ řekl za oba Harris.
„Kluci neblbněte, tohle neuvidíte každej den, tak tam poďte. Co vám to udělá, vždyť je to mrtvý!“
„A co když se to probere?“ zeptal se Ricks.
„Tak to dorazíme, já ti přečtu pohádku a všechno bude jako dřív.“ odpověděl mu obratně Jackson, kterému už pomalu začalo lézt na zuby to doprošování.
„No, když jinak nedáš, já s tebou půjdu.“ řekl nakonec Ricks pokládající karty lícem dolů.
„Já du taky.“ vytrousilo se z Harrise, který přihazoval další dva dolary.
„Tak fajn, za deset minut před hlavní bránou.“ řekl Jackson, dorovnávající sázku a pokládající karty na stůl lícem vzhůru. Na čtyřech z nich byli králové, což vyjadřovalo poker. Na Ricksových byly dvě esa a tři dámy, což na výhru nestačilo. Jackson pobral výhru a odcházel do muničního skladu pro dva zásobníky do samopalu. Harris s Ricksem šli rovnou k bráně. Když k nim dorazil Jackson, zvedla se mlha a vysvitlo slunce, ozvalo se z vysílačky:
„Tady strážní věž, vidíme to, je to asi patnáct metrů od brány a nehejbe se to. Je to podivný.“
„My už tam jdeme.“ řekl strážní věži Jackson a vyšli před bránu. Udělali k tvorovi pár kroků a už stáli přímo nad ním. Jakmile ho Jackson spatřil, řekl:
„tak tys mě chtěl zabít, ty parchante?!“ a dvakrát ho kopl do hlavy. Byla o trochu větší než lidská a protahovala se dozadu. Neměla žádné vlasy. Obličejová část byla dost odlišná od naší. Oči byly daleko od sebe, skoro až po stranách hlavy. Nosní dírky byly dost malé a nacházely se každá pod jedním okem. Tlamu to mělo protáhlou, ale zuby žádné. Uši nebyly vůbec vidět. Tělo toho tvora mělo pět končetin. Dvě dlouhé ruce, zakončené každá třemi drápy, dvě nohy s chodidly, na nichž se nacházely, čtyři prsty. A nakonec jeden ocas dlouhý asi jeden metr. Celé tělo mělo tmavostříbrnou barvu na žilnatém, kostnatém a oslizlém povrchu.
„To je hnusný jak prdel, a smrdí to jako měsíc nevytřený hajzly.“ řekl s nechutí Harris a kopnul do toho.
„Je to fascinující forma života“ začal Ricks
„Musí to být velice inteli...“ v tom byl přerušen Harrisem:
„tak ty to chceš ještě obdivovat, vždyť to chtělo zabít Jacksona, ale to ti asi nedochází!“ řekl zuřivým hlasem.
„Chtělo ho to zabít po tom, co po něm střílel, ale to nedochází zase tobě!“ zařval po něm Ricks.
„Já ti řeknu co mi dochází. Seš velkej mílius a na každýho působíš jako chytroprd!“ odpověděl ještě zuřivěji Harris.
„Možná tak působim na tebe, protože máš v hlavě mozkožrouta umírajícího hlady! Vždyť tobě ani nedochází, že jsme rozpoutali mezinárodní konflikt a tentokrát máme před sebou inteligentnějšího soupeře, což nás momentálně řadí na druhý místo v potravním řetězci a všichni tu pochcípáme, kvůli tomu, že si Jackson málem nedělal do kalhot a začal střílet do křoví, co mu nic nedělalo! Můžeme jen doufat, že o tom jeho rasa neví a že ho nebudou hledat!“ řval Ricks.
„Tak dost!“ zakřičel z plných plic Jackson.
„Co se stalo, stalo se. Teď máme za úkol odnýst tohohle chlapíka do prvního podzemního patra na operační sál.“ řekl naštvaně Jackson a chopil se toho za nohy. Harris s Ricksem se přestali hádat a vzali to každý za jednu ruku. Když to poponesli do základny, tak zabalili tvora do plachty a pak ho nesli schodištěm dolu. Za dvě minuty byly v operačním sále, kde už je čekal chirurgický tým a plukovník. Položili tvora na stůl a rozbalili ho.
„Fuj, ten smrdí, jako by vylez z žumpy!“ řekl plukovník, který na něj zděšeně koukal.
„Něco takového jsem v životě neviděl a co se teprve dozvíme z pitvy!“ pronesl chirurg, zabývající se studiem obratlovců.
„No, tak myslím, že můžeme začít pitvat.“ navrhl nedočkavý druhý chirurg a vzal do ruky skalpel.
„Já jsem pro, ale musím poprosit ty, kteří mají slabý žaludek, nechť opustí tento sál.“ varoval je první chirurg.
„Tak, abych teda už šel.“ řekl Harris a pomalu odcházel ze sálu.
„Já du taky.“ řekl Jackson a šel za ním.
„Počkejte na mě, já pudu taky. Zajdeme na oběd.“ zastavil je smutně plukovník a odešel s nimi ze sálu.
„Pane Ricksi, jste si jist, že tu chcete zůstat?“ otázal se první chirurg Rickse.
„Chci se dozvědět o tomto tvorovi co nejvíc od chvíle co jsem ho poprvé uviděl.“ odpověděl mu Ricks, kterého tvor velice zajímal. Mezitím se na obědě bavili Jackson s Harrisem a plukovníkem.
„Tak už nám zbejvaj jen tři dny co?“ nahodil téma plukovník.
„Nevim, jak vám, ale mně tahle směna nějak rychle utekla.“ řekl Harris.
„Pro mě to byla teda ta nejhorší směna tady!“ pokračoval v tématu Jackson.
„Bojim se, že z toho tvýho řádění před bránou bude velkej průšvih. Co když ty doktoři objeví, že to je vážně vysoce inteligentní forma života a že jsme si s nima za jiných okolností mohli být navzájem velice prospěšní!“ řekl sklesle plukovník.
„Co když zaútočej na tuhle základnu?!“ pokračoval.
„Nemá cenu se stresovat. Uvidíme, co nám řeknou doktoři a ten
„vědátor“ Ricks.“ utěšoval ho Harris.
„Já se nestresuju, jenom přemejšlim, jestli dožiju toho půl roku do důchodu. Já tady totiž nechci chcípnout!“ rozčiloval se plukovník.
„Vždyť se sem nemaj jak dostat, nebo snad jo?“ řekl mu Jackson, kterému se najednou ozvalo z vysílačky:
„je po pitvě a máme zajímavý výsledky, jo a Jacksone, udělals dobrou věc.“
„To byl Ricks, říkal že je po pitvě.“ sdělil jim Jackson plný úsměvu.
„No, tak aby sme šli. To jídlo nestojí stejně za nic!“ pronesl plukovník. Vzal tác, dal ho na pult a odcházel na operační sál. Harris s Jacksonem jej následovali. Jackson celou cestu přemýšlel, co vlastně udělal dobře. Když dorazili do sálu, tak se postavili ke stolu a pozorovali zašitého tvora. Plukovník se okamžitě zeptal:
„tak na co jste za tu půlhodinu přišli?“
„No na hodně věcí.“ začal první chirurg.
„Začnu třeba pokrytím těla. Celé tělo pokrývá tenká vrstva slizu, pod níž je jiná, další vrstva. Není to kůže, ale nějaká divná chemická látka, se kterou se setkáváme poprvé. Jsou z ní vytvořeny šupiny, ve kterých jsme nenalezli skoro žádné průstřely. Zde můžete vidět, jak je šupina odřena na povrchu, zřejmě od kulky, a zde můžete vidět prostřelenou šupinu, do které padlo několik kulek, aby se protrhla.“ pokračoval.
„Takže, není lehký ho zabít. Musíte střílet do stejnýho místa, nebo do obličejový části hlavy“ přerušil ho Ricks.
„Pane Ricksi neskákejte mi prosím do řeči.“ poprosil ho chirurg.
„Jeho končetiny v sobě ukrývají několik zbraní. Má pět zahnutých ostrých drápů na horních končetinách a čtyři drápy na spodních končetinách. Na konci ocasu má bodec napuštěný jedem. Po jeho zasažení oběť do minuty umírá. A v ústech má jakési vystřelovací zuby zakotvené u krku, které mají dosah půl metru.“ pokračoval ve výkladu.
„Může také lézt po zdech pomocí přísavek na dlaních a na chodidlech.“ dodal.
„A víte něco o tom, jak se chová, jak myslí, jak žije a tak dále?“ otázal se James.
„Samozřejmě jsme nahlédli do jeho mozku, zdigitalizovali všechnu jeho paměť a dali do počítače.“ odpověděl mu bleskově.
„Ale není to nic příznivého pro nás.“ řekl smutně.
„Mě teď nezajímá, jestli je to příznivé nebo ne! Mě zajímá na co ste přišli!“ vyjel po něm plukovník, kterého už štvalo to doktorovo věčné napínání.
„No, tak třeba mají vyšší IQ než my všichni dohromady. Dokáže rychle přemýšlet a udělat několik rozhodnutí ve zlomku vteřiny. Je to všežravec. Když má hlad, sní cokoli živé či mrtvé co mu přijde do cesty (kromě svého druhu). S ostatními se dorozumívá jinodimenzními signály v dosahu až padesáti metrů. Je jich tu asi stotisíc a mají v plánu proniknout do této základny a asi se dobře nakrmit. A nakonec, abych nezapomněl, mají dvě vize. Jedna je, že vidí jako my, ale vidí nás ověnčené zářivým světlem, které z nás vyzařuje neznámá látka a druhá vize jim slouží k tomu, že vidí ve tmě, jako by koukali na negativ, takže už nás vidí hůře.“ vysypalo se rychle z doktora.
„Takže proti nám stojí několikrát dokonalejší soupeř, proti kterýmu si ani neškrtneme, takže tu všichni umřeme?“ zeptal se ho plukovník, na kterého šly mdloby.
„No, tak zaprvé jsme tu dobře opevněni. Za druhé máme vynikající palebnou sílu. A za třetí, je nás víc než jich.“ oznámil mu Ricks.
„Ale jsou přece inteligentnější, vymyslí způsob, jak se sem dostat bez velkých ztrát!“ řekl mu plukovník.
„Můžete mi říct kudy?!“ zeptal se Ricks.
„Nemůžu, ale oni by mohli. Takže uděláme předběžná opatření: Harrisi, řekni všem dělníkům, aby šli do muničního skladu pro zbraně. Jacksone, řekni to vojákům a pošli je do muničního skladu, ať si tam vezmou pro jistotu každý čtyři granáty. Ricksi, zařiď, aby všechny věže rozsvítily reflektory a svítily jimi všude možně a až něco uvidí, ať to hlásí do vysílaček, které budou mít všichni na pátém kanále! Já se jdu spojit se Zemí“ rozkázal všem plukovník a rychle odešel. Pospíchal do radiostanice v přízemí. Když tam dorazil, okamžitě se pokoušel spojit se Zemí.
„Tady PX-914, slyší mě tam někdo?“ opakoval plukovník stále dokola do vysílačky, až se náhle ozvalo:
„Tady Země, co potřebujete?“
„Tady je plukovník James. Potřebujeme velkou transportní loď co nejdříve!“ odpověděl plukovník.
„Jste si vědom, že vám končí směna až za tři dny. Vyskytl se tam snad nějaký problém?“ zeptali se.
„Ano, budeme možná čelit útoku, který asi nepřežijeme.“ řekl jim plukovník.
„ Útoku? Útoku těch tvorů co jste tam objevili? Podívejte se, já nemůžu jen tak někam posílat bezdůvodně loď. Víte kolik velitelů základen se mi už snažilo namluvit, že jsou pod palbou, nebo, že přilétli ufouni a kosej je tam?“
„Ne.“ řekl mu plukovník.
„Hodně pane Jamesi. A vždy se ukázalo, že jde o lež a že si jen chtějí zkrátit směnu.“ řekl mu radista
„Takže vy mi nevěříte?! No tak tady vám posílám data z toho tvorovo mozku!“ rozčílil se plukovník a poslal mu ta data. Jakmile si je radista přečetl, hlásil do mikrofonu:
„No doprdele! Okamžitě vám tam posílám loď Genesis, bude tam zítra do devíti hodin ráno s námořní pěchotou v plné zbroji. Hodně štěstí plukovníku!“ řekl mu operátor a okamžitě udělal co slíbil. Mezitím běžel Harris do čtvrtého podzemního patra. Nevěděl, jak to říct, aby nevypukla panika, ale nakonec ho něco napadlo:
„Hej kluci, poslouchejte mě!“ zakřičel na celou místnost.
„Chcete mít volno a mít v ruce zbraně?“ zeptal se jich.
„Jasně!“ ozvalo se na celý sál.
„Ale proč tak najednou? Děje se snad něco?“ zeptal se ho Ron.
„Je to jen předběžné opatření, ale potřebuju, aby jste hned vypnuli ty mašiny a šli semnou do muničního skladu.
„Bude se tady střílet?“ zeptal se jeden zděšený dělník.
„Hele, to já nevim. Mám rozkaz vás poslat do muničního skladu pro samopal se dvěma zásobníkama. Zatím není důvod k panice“ odpověděl jim jak nejvěrohodněji mohl a odcházel z místnosti. Dělníci ho následovali. V té době byl už Ricks na jedné ze strážních věží a rozkázal, aby všechny věže rozsvítily reflektory. Jakmile je rozsvítily, věž na které byl Ricks, spatřila malou skupinku tvorů, jak se potlouká u zdi a jakousi dírou proniká dovnitř. Duchapřítomný Ricks to zahlásil do vysílačky:
„Všichni, kdo mě slyšíte, máme tu nevítané návštěvníky. Dostávají se dovnitř vývodem větrací šachty, kterej tam nějakej architektskej čurák udělal! Zahajuju palbu!“ oznámil všem Ricks a začal po nich pálit kulometem. Zabil jich celkem slušný počet, ale někteří už běhali po základně ve ventilačních šachtách.
„Tady jsou taky, vlejzaj do větrační šachty, zahajujem palbu!“ hlásila za pár sekund do vysílačky jiná strážní věž. Harris to vše slyšel z vysílačky a tak řekl dělníkům:
„musíme zrychlit tempo!“ a začal utíkat k muničnímu skladu, který byl nedaleko. V tom spadla ze stropu mřížka větrací šachty na jednoho dělníka a omráčila ho. Z větrací šachty bleskurychle vyskočil tvor a dopadl na jiného dělníka, kterého kousl do hlavy, čímž ho zabil. Ostatní utekli za Harrise, který okamžitě sundal samopal ze zad a vyprázdnil dvanáct nábojů tvorovi do hlavy. Ten náhle padl s kvičením na podlahu mrtvý. Harris vedl dělníky rychle dál a hlásil do vysílačky:
„máme tady vetřelce, jeden nás napadl, ale teď leží s děravou hlavou na zemi. Bůh ví, kolik jich tu ještě je!“ Doběhli do muničního skladu, a každému přidělil samopal se dvěma náhradními zásobníky a vysvětlil jim, jak s ním zacházet. Vzal si také čtyři granáty. V zápětí se tam objevil Jackson s mnoha vojáky, kteří si také brali granáty.
„Harrisi, nevíš, kde je plukovník?“ zeptal se Jackson.
„Šel do radiostanice, musíme rychle za nim“ vyhrkl Harris.
„Johne, Waide, Henry, poďte s náma, dělníci, dostaňte se pohromadě s pěti vojáky do jídelny
„A“ a zavřete dveře! A hlídejte mřížky v šachtě, jinak to bude v pohodě! Zbylí vojáci, vytvořte čtveřice a hlídkujte po základně“ vydal rozkazy Harris a běžel s vojáky za plukovníkem do radiostanice na povrchu. Mířili k výtahu, bylo to tak nejkratší. Když náhle všichni uslyšeli pípání z radaru. Spatřili na něm dvě bílé tečky.
„Zastavte, jsou za rohem.“ poručil Jackson.
„Je tam někdo?“ položil kontrolní otázku. Nikdo jim neodpověděl a pomalu se přibližovali k nim.
„To jsou voni, hodim tam granát.“ řekl Harris. Všichni se v okamžiku přitlačili ke zdi a kryli si obličej rukama. Ozvala se velká, ohlušující rána a náhle se po chodbě rozvířil kouř. Všichni se podívali na radar, ale byli zklamáni. Stále tam byla ještě jedna tečka, která jim šla naproti. Náhle z rohu vyskočil velký vetřelec, ale v zápětí se na něj vrhla smršť kulek od Johna a Waida. Poté všichni pokračovali dál. Došli bez dalších problémů k výtahu a přivolali ho. Byl až dole ve čtvrtém patře, takže k nim nedorazil hned. Když už viděli, jak výtah zastavuje a otevírají se dveře, tak náhle vypadl proud, všechno zhaslo, takže nebylo vidět na krok. Ihned poté se rozsvítila nouzová světla, která svítila slabou červenou barvou, což jim moc nepomohlo, ale alespoň trochu viděli.
„Ty smradi museli vyhodit generátor, takže další velký mínus pro nás. Nezbejvá nic, než jít po schodech okolo výtahu!“ řekl naštvaně Harris, rozsvěcující baterku a začal stoupat krok po kroku nahoru. Ostatní si také rozsvítili baterky a stoupali za ním točitým schodištěm.
„Hej, tady plukovník, pokud mě slyšíte, potřebuju pomoc. Jsem v radiostanici a docela se tu začínám zabydlovat. Běhaj tu všude kolem a bušej mi do dveří!“ ozvalo se z vysílaček. Dalo jim to velkou naději, ale nevěděli, jestli se k němu prostřílí.
„Tady Ricks, opouštím strážní věž a jdu k vám. Oni to tam beze mě zvládnou. Budu u vás asi za pět minut.“ odpověděl Ricks, seběhl ze strážní věže s pulsní puškou na zádech a samopalem v ruce a šel k radiostanici, která byla nedaleko, ale zato se to tam hemžilo vetřelci. Byla už opět tma a lampy nesvítily. Nezbylo mu, než nasadit brýle s nočním viděním, které ho připravily o pozorování radaru na zápěstí. Přibližoval se malými úseky. Vždy se zastavil na rohu nějaké budovy a rozhlížel se. Náhle spatřil, jak k němu běží dva nevítaní vyspělí jedinci. Začal střílet jednomu do hlavy. Vetřelec se po pár zásazích svalil k zemi. Začal střílet po druhém, který od něj byl vzdálen už jen pouhých deset metrů. Náhle po Ricksovi skočil a napřáhl drápy. Ricks okamžitě ustoupil několik kroků dozadu. Tvora náhle zasáhla smrtící rána do hlavy, ale setrvačnost ho stejně donesla až na Rickse, kterého svalil na lopatky. Chvíli tam pod ním ležel, ale ne dlouho. Sebral všechnu sílu, která mu zbyla, odvalil vetřelce ze sebe a pomalu vstával. Náhle se podíval na pravé rameno, které ho škubalo bolestí. Teklo z něj mnoho krve. Kůže na něm byla totiž proříznuta dvěma drápy. Ricks však nezpanikařil. Vzal čistý kapesník, ovázal ho kolem rány a pevně utáhl. Přebil zásobník a pomalu vstal. Opřel se o zeď budovy a rozhlížel se. Za chvíli načerpal novou sílu a krok po kroku pokračoval dál.
„Tak, teď otevřem ty dveře a začne peklo! Namiřte na ně všechny samopaly, já jdu k nim a otevřu je kartou.“ řekl Harris a šel ke dveřím vedoucím ven na čerstvý vzduch. Se slovy
„Tak jdem na to“ otevřel dveře. Radary začaly okamžitě pípat a signalizovaly několik teček přibližujících se k nim. Spustil se najednou velký déšť kulek, které nalézaly své cíle za dveřmi a osobně jmenovaly vetřelce. Za minutu pípání utichlo a vojáci vyrazili ven. Když došli k rohu budovy tyčící se naproti východu, nevítané pípání opět začalo. Na radaru viděli jednu tečku přímo u nich, ale jak se rozhlíželi, nic neviděli. Náhle se střechy seskočil vetřelec a ukousl Henrymu kus hlavy. Všechny pokropila jeho krev vystřikující ze zbylého mozku. Vypukl rozruch, všichni se vyděsili, ale přece jen po něm začali střílet. Než vetřelec zemřel, stačil hrotem svého ocasu zasáhnout Johna do nohy. John se chvíli držel na nohou, ale za pár sekund spadl na záda a snažil se zaškrtit nohu nad ranou řemínkem svého samopalu, jenomže marně. Naposledy se nadechl, vytáhl zásobníky a granáty, které mu zbyly a podával je Harrisovi. Ten si je s obdivujícím pohledem na Johna vzal a rozdělil se Jacksonem a Waidem. John a Henry zemřeli ani ne dvacetidvou letí, což ve všech vyvolalo velký vztek na nevítané návštěvníky. Šli teď rychleji a tentokrát se už s vetřelci nepárali, stříleli po nich teď s pocitem satisfakce a měli z toho potěšení. Když stáli naproti radiostanici, viděli, jak se vetřelci pokoušeli rozluštit číselný kód, který byl na všech dveřích pro případ, že by někdo nechal svou kartu na pokoji.
„Když tam teď posvítíme baterkama a budem do nich střílet, přiláká je to sem a při běhu je dorazíme!“ navrhl Harris.
„To je moc riskantní, je jich tam moc.“ namítl Jackson.
„Ale když si nasadíme noční vidění, můžem jich pár sejmout momentem překvapení, pak jich na nás nepoběží tolik a máme větší šanci.“ navrhl jim.
„Dobrej nápad!“ řekl na to Waid a všichni si nasadili brýle a najednou je spatřili v plném světle. Bylo jich více než se prve zdálo. Hodili tam každý po granátu a spustili palbu. Než se vetřelci rozkoukali, padlo jich tam nejméně jedenáct. Ale zbylých deset se teď řítilo přímo na ně! Šest jich cestou odpadlo, ale čtyři běželi dál. Už byli vzdáleni jen na patnáct metrů. Jackson si náhle musel přebít, čímž se palebná síla o třetinu snížila. Zbývali jen dva. Waid s Harrisem vyřadili ze hry o život dalšího, ale zbýval stále jeden. Waid už měl také vystřílený zásobník a za pár sekund i Harris. Vypadalo to beznadějně, protože vetřelec už napřahoval drápy. V tom měl Jackson už přebito, ale než stihl zamířit, vetřelec mu vyrazil samopal z ruky a natahoval k němu kusadla. Nohou odkopl Waida zvedajícího hlaveň samopalu na něj a rukou srazil Harrise. Jackson vytáhl nůž a zarazil mu ho do hrudě mezi šupiny. Vetřelec zakvičel bolestí, ale zároveň ho to naštvalo a tak mu také zarazil dráp, ale do nohy. Jackson zařval bolestí, ale zároveň s ním i vetřelec. Zasypala ho totiž salva kulek od Rickse, který se tam právě dopotácel. Vetřelcovo tělo spadlo bezvládně na zem. Jackson si pomalu sedl na zem a zaškrtil si silně krvácející ránu.
„Dík, žes mi zachránil život.“ poděkoval Jackson
„Ale koukám, že ti taky nějakej ukázal, jak má ostrý drápy.“
„No, to máš jedno. Zvedněte se a poďte za plukovníkem.“ řekl Ricks, který se rozhlížel kolem, jestli k nim někdo nemíří. Ostatní vstali a šli s Ricksem k radiostanici. Přišli ke dveřím a otevřeli je kartou. Za nimi stál plukovník s namířenou hlavní samopalu na dveře. Když je spatřil, okamžitě sklonil zbraň a řekl jim, jak rád je zas vidí.
„Přišli jste o nějakého muže?“ zeptal se.
„O tři, pane. O jednoho dělníka a o dva vojíny. Henryho a Johna.“ Odpověděl Harris.
„To je zlé. Jacksone, Ricksi, jsou ta zranění vážná?“
„Ani ne, pane, jen to trochu štípe, to je vše.“ odpověděli mu.
„Kam jste poslali všechen personál?“
„Poslal jsem všechny dělníky a pět vojáků do jídelny
„A“, pane. A ostatní vojáci hlídkují po čtveřicích po základně, pane.“ odpověděl Harris.
„Pane, pošlou pro nás nějakou loď?“ zeptal se plukovníka Waid.
„Ano, bitevní loď Genesis s námořní pěchotou. Bude tu asi v devět ráno.“ řekl jim s pyšným pohledem.
„Co jste jim řekl, že pro nás posílají jednu s nejlepších bitevních lodí Země a s námořní pěchotou?“ zeptal se ho udivený Ricks.
„Nebylo to snadné. Až když jsem jim poslal data z vetřelcova mozku, tak až to je přesvědčilo o vážnosti situace.“
„No jo, ale to znamená, že tu musíme ještě třináct hodin přežít, což nebude lehký.“ řekl Jackson.
„Tak se na to podíváme. V první řadě jsme na povrchu hned u přistávací plochy. Nejsou v této místnosti tak velké klimatizační roury, aby jimi mohli prolézt vetřelci a jsou tu jen jedny dveře, které jen tak neotevřou a když ano, tak je lehce zneškodníme. Myslím, že tu určitě přežijeme.“ uklidnil je plukovník. Mezitím si v jídelně všichni dělníci povídali, aby je přešel strach ze smrti a z
„příšer“ obcházejících za dveřmi. Vojáci hlídali několik mřížek na stropě, ze kterých mohli kdykoli vyskočit nevítaní hosté a napadat všechny, co tam právě hledají útočiště. Všichni si pokládali pořád dokola stejnou otázku:
„Kdy poletíme domů? Dožijeme se vůbec toho odletu?“
„Pane plukovníku, slyšíte mě?“ řekl jeden voják z jídelny do vysílačky.
„Ano slyším.“
„No, mě by jen, pane, zajímalo, jestli odletíme na Zem dříve, než v neděli, protože mám neblahé tušení, že se neděle nedožijeme.“
„Odletíme zítra kolem devíti hodin ráno. Všichni přijďte na přistávací plochu v 8:55.“ řekl všem, kdo měli zapnutou vysílačku plukovník. Vojáci okamžitě radostně oznámili, že odletí už zítra v devět hodin. Po celé jídelně vypuklo velké nadšení, ale bylo přerušeno pádem všech dvaceti větracích mřížek v místnosti. Všech se zmocnil strach. Vojáci posvítili na mřížky a to vyvolalo strach ještě větší. Spatřili totiž, jak se do místnosti hrne několik vetřelců. Jelikož tam byl vysoký strop, tak vetřelci lezli po stropě k bočním stěnám, po kterých hlavou dolu slézali na podlahu. Nikomu nebylo jasné, jak se všichni lidé v jídelně dokázali zformovat do jednoho velkého kruhu uprostřed místnosti. Začali horlivě střílet po nevítaných návštěvnících jídelny, kterých bylo stále více a více. Dělníci ovšem nestříleli tak přesně, jako vojáci, tudíž přišlo mnoho nábojů nazmar. Ani nevěděli, že mají střílet do hlavy, takže na zabití jednoho vetřelce vypotřebovali skoro všichni dělníci půl zásobníku, ale zanedlouho okoukali od vojáků, kam do nich mají střílet. Vetřelci k nim však byli čím dál tím blíž a dělníkům pomalu docházela munice. Dělníky s vystřílenými zásobníky, kterých stále přibývalo naplnila beznaděj. Někteří tam jen stáli, a nevěděli co mají dělat, ale ostatní se přesouvali do středu kruhu. Tam vzali židle a házeli je přes vojáky a zbylé dělníky, mezi kterými byl stále Ron s největším počtem zásahů, na vetřelce. Bylo to celkem účinné, protože mnoho vetřelců bylo po zásahu těžkou židlí omráčeno. Ale stále více vetřelců prolézalo mřížkami dovnitř, než umíralo. Vojáci začali volat do vysílaček o pomoc. Dočkali se několika odpovědí, z čehož nejpříznivější pro ně byla od čtyř vojáků, kteří byli na stejném podlaží vzdáleni několik chodeb a mohli tam být do dvou minut. Situace byla pro dělníky a vojáky čím dál tím beznadějnější. Kruh se kolem nich uzavíral a vetřelci po nich vymršťovali zuby, kterými několikrát zasáhli oběť. Náhle vysvitla naděje nápadem jednoho vojáka jménem Lucas:
„Hej, poslouchejte mě! Takhle tu všichni chcípnem! Musíme se prostřílet ke dveřim a opustit jídelnu, ve který se krmí tyhle bastardi!“ a všichni se začali soustředit na dveře situované na východ. Mezi nimi a dveřmi bylo skoro šest metrů plných nepřátel, kteří si dělali chutě na lidské maso. Vojáci stříleli na nepřátele lezoucích po zdech dolu směrem ke dveřím a dělníci se soustředili na nepřátele stojících mezi nimi a dveřmi. Dělníci doslova prosekávali cestu. Jelikož měli vystříleno, tak mlátili vetřelce pažbami od samopalů do hlav. Vetřelci se však jen tak mlátit nenechali. Většina z nich sekala do dělníků svými ostrými drápy. Několik dělníků takto zemřelo, ale více vetřelců padalo omráčených pažbami samopalů. Byli už velice blízko u dveří. Stála mezi nimi už jen jedna řada vetřelců. Vojákům však náhle také začala docházet munice, a tak tasili své devítky a zoufale stříleli do vetřelců kolem sebe. Vetřelci se k nim dostávali na nebezpečnou vzdálenost půl metru a chňapali po nich kusadly, ze kterých měl každý velký strach. Byli velice ostré a tekly z nich sliny. Vojákům zanedlouho došla munice i do svých pistolí a to náhle tři z nich stálo život. Zbylí dva vojáci, Lucas a Mike se rychle zamotali do středu houfu dělníků, kde si mohli na chvíli odpočinout a trochu se uklidnit. Dělníci konečně překonali poslední řadu vetřelců a chtěli otevřít dveře. Dveře se náhle otevřely bez pomoci dělníků, protože k nim konečně došli tři vojáci, kteří jim šli původně ve čtyřech pro pomoc. Postříleli vetřelce, kteří se tlačili ven z jídelny, hodili tam několik granátů, uzavřeli dveře a rozstříleli otvírací desku, pro případ, že by se vetřelci pomocí nějaké karty mrtvého člověka uvnitř chtěli dostat ven. Z jídelny se ozval velký výbuch a dveře byly otřeseny tlakovou vlnou. Ohlásili do vysílaček, že už jsou venku z jídelny a ať tam nikdo nechodí.
„Díky moc za záchranu nás zbylých, ale kde jste byli takovou dobu a jak to, že jste jen tři?“ zeptal se Lucas.
„To se vás teda moc nezachránilo, šest dělníků a vy dva?!“ podivil se jeden voják.
„bohužel jsme cestou narazili na malou skupinku vetřelců a přišli o jednoho muže,“ dodal.
„Pane plukovníku, máme velké ztráty. Zachránilo se nás z jídelny jen osm plus tři vojáci, kteří nám přišli na pomoc. Většina dělníků je v šoku a potřebujeme se dostat do bezpečí. Jsme téměř bez munice.“ řekl Mike.
„Jen osm? Vždyť vás tam doprdele bylo nejméně čtyřicet po zuby ozbrojených mužů?!“ otázal se šokovaný plukovník.
„No jo, ale taky tam lezly stovky vetřelců, kteří si na nás dělali chutě a byla tam tma, jako v ranci, tak se nedivte a poraďte nám, kam máme jít!“ řekl mu zvýšeným tónem Lucas.
„Tak pardon, to jsem nevěděl, ale takovým tónem se mnou mluvit nebudete, Lucasi!“ rozkřičel se na něj plukovník.
„My jsme v radiostanici, je tu ještě trochu místa, tak sem můžete přijít, ale dávejte si pozor na vetřelce, jsou všude. Jděte k výtahu a pak po schodech nahoru, tam už na vás bude čekat Harris s Waidem, kteří vám pomohou sem.“ odpověděl mu plukovník a poslal Harrise a Waida k výtahu. Zároveň poručil Ricksovi a Jacksonovi, aby šli nahodit generátor, protože nemají vůbec žádné spojení a potřebují, aby svítila světla na přistávací ploše, která pomáhají lodím při přistávání?
„Ale pane, je to daleko a my jsme jen dva! Copak takhle něco zmůžem?!“ oponoval mu Ricks.
„Vy už si nějak poradíte! Vemte si když tak pár vojáků a opravte to, nebo budete (pokud to přežijete) do smrti salutovat všem důstojníkům!“ rozkázal jim plukovník.
„Potřebujeme čtyři muže, kteří jsou nejblíže k radiostanici, aby se sem okamžitě dostavili!“
„My jsme u jídelny B, jsme tam do minuty.“ odpověděla mu jedna čtveřice a běžela tam. Byli tam celkem rychle. Když tam dorazili, tak ze dveří vyšli Jackson s Ricksem a šli s nimi dál.
„Hele, mohli by jsme zajít ještě do muničáku, protože už nemám žádnej zásobník, jen ten, co mám v samopalu.“ navrhl jim Jackson prohledávající svou vestu a pásek.
„To je zbytečný, my máme zásobníků dost a klidně vám dáme.“ řekli mu vojíni a podali mu dva zásobníky. Ricks mu dal všechny, co měl, což byly dohromady dva a vzal do rukou pulsní pušku.
„Myslíš, že bude fungovat? Neni to ještě pořádně prověřený a nikdy s tim nikdo z nás nestřílel! Opatrně s tim Ricksi.“ varoval ho Jackson, který z ní nespustil oči.
„Tak to je teda nejvyšší čas ji vyzkoušet!“ odpověděl.
„Hej, buďte sticha, na radaru je vidět nějákej pohyb na deseti hodinách!“ přerušil je šeptem jeden vojín se jménem Jack. Nebyl moc vysoký, ale zato byl svalovec. Každý den chodil do fitnes centra, aby se udržel v kondici. Měl krátké hnědé vlasy, na kterých nosil za každé situace helmu, pro ty nejhorší případy. Všichni zastavili a rozhlíželi se. Nespatřili však vůbec nic. Popošli pár kroků, aby se podívali, jestli to není náhodou za rohem. Opatrně tam nahlédli a uviděli tam tři vojáky, jak stojí zády ke zdi, třesoucí se a rozhlížející se na všechny strany.
„Nestřílejte, to sme my a jdeme k vám.“ Zavolal na ně pro jistotu Ricks a s ostatními šli k nim.
„Co se tady stalo, že jste tak roztřesený?“ zeptal se.
„My, my jsme chtěli nahodit generátor, aby jsme na ně všichni líp viděli. Tak sme byli přímo u něj a jeden kluk vod nás ho opravoval a my jsme hlídali. Najednou se k nám blížilo přibližně třicet vetřelců ze všech stran. Vypadalo to, jako kdyby jim záleželo na tom, aby se generátor nespustil, jako kdyby to pro ně byl strategický bod. Stříleli jsme po nich, dokud nám každému zůstal poslední zásobník. Prostříleli jsme si cestu ven, ale ten kluk co to opravoval, to nepřežil. Jeden z nich mu podříznul krk a pak ho snědli. My jsme utekli až sem.“
„Nevíte, jak daleko byl s tou opravou?“ zeptal se Jackson.
„Už to skoro měl, stačí to už jen připojit k síti a nějak zabránit vetřelcům, aby se k tomu dostali.“
„Kluci, nechcete tam jít s náma? My jsme dostali rozkaz opravit to a čim víc nás tam bude, tim větší máme šanci!“ nabídl jim.
„Stejně tu nakonec pochcípáme všichni, takže nemá cenu to oddalovat. My půjdem.“ odpověděl jim jeden voják po krátké dohodě s ostatními. Mezitím už Harris s Waidem čekali u výtahu na ty, co to přežili v jídelně, ale ti stále nepřicházeli. Začali probírat, jestli vůbec přežijí. Po pár minutách došli k závěru, že snad ano. Začalo jim být divné, že stále nikdo nepřichází a tak se pokusili kontaktovat skupinu, na kterou čekali.
„No, my tady máme takovej problém. Došly nám náboje a máme je v patách. Pomalu nás doháněj, bojim se, že nás dohoněj dřív, než se dostaneme k vám.“ ozval se jim udýchaným hlasem Lucas.
„Tak za sebou zavírejte dveře a vydržte, jdeme vám naproti!“ zahlásil mu Harris otevírající dveře. S Waidem opatrně došli do prvního patra a zapálili světlice. Opatrně postupovali směrem k jídelně, když náhle na ně z větrací šachty seskočil vetřelec a svalil Harrise k zemi. Hned za ním seskočil druhý na Waida a zarazil mu drápy do hrdla. Vše osvětlovala už jen jedna světlice, která náhle pohasla. Harris zasápal po samopalu, ale marně, byl odhozen příliš daleko, než aby na něj dosáhl. Druhou rukou tedy tasil pistoli, hlaveň zarazil vetřelcovi přímo mezi šupiny a několikrát stiskl spoušť. Odstrčil ze sebe mrtvé tělo na stranu, ale než se stačil postavit na nohy, už na něm byl druhý vetřelec, který mu v skoku vyrazil pistoli z ruky. Harris vytáhl z pouzdra na opasku nůž a chtěl ho zarazit vetřelci do těla. Bohužel se trefil do šupiny a čepel se o ni zlomila. Než ho stačil vetřelec kousnout do hlavy, stačil se rozhlédnout jestli už nejde Lucas se skupinou a jelikož nikdo stále nepřicházel, odjistil granát na svém opasku, na který stále mohl jednou rukou dosáhnout, položil ho vedle sebe a pojistku zarazil vetřelci do jeho malého oka. Ten se plný bolesti odvalil z Harrise a než si ji stihl vyndat, Harris už se se samopalem odplížil za roh a zakryl si hlavu rukama. Ozval se ohlušující výbuch, který rozmetal vetřelce po chodbě. Harris pomalu vstal, zapálil druhou světlici a krok po kroku postupoval dál temnou chodbou. Po pár metrech uslyšel hluk a spatřil, jak se k němu rychle přibližuje několik mužů osvětlujících si cestu baterkami a světlicemi. Z dálky na něj volali, že je mají za sebou a ať raději běží k východu. Ale Harris nikam neutíkal. Stoupl si ke straně, Lucasovi podal jeden zásobník do samopalu a oba kryli ústup. Když už byla skupina byla pár metrů za nimi, obrátili se k vetřelcům zády a utíkali, jak nejrychleji to šlo do radiostanice. Doběhli dělníky a když už všichni byli venku za dveřmi, Lucas tam hodil granát, který zneškodnil ty tři vetřelce, kterých se nemohli zbavit. Chtěli pokračovat dál, ale všimli si, že jim cestu, která vedla na nádvoří zatarasilo skoro dvacet vetřelců.
„Soustřeďujou se na velký skupiny, takhle se daleko nedostanem!“ poznamenal Lucas.
„Do radiostanice se neprostřílíme, musíme do strážních věží. Rozdělíme se, vy dva a vy tři,“ (ukázal na dva vojáky a tři dělníky)
„půjdete semnou do severozápadní věže a zbytek s Lucasem půjde do věže jihozápadní!“ rozkázal rychle Harris a utíkal se svou skupinou do bezpečí. Lucas v rychlosti hodil mezi vetřelce granát a než se přežilí bastardi, jak jim také vojáci říkali, vzpamatovali, už byli všichni pryč. Harrisova skupina měla poněkud kratší cestu, takže než je vetřelci dohonili, tak už byli v bezpečí strážní věže, doplnili si munici a pomohli stráži s obranou základny. Zato Lucas to měl poněkud horší. Když byli přibližně patnáct metrů od věže, na posledního člena skupiny skočil vetřelec a kusadly se mu zakousl do centra mozku. S dalšími dvěma ho začali pojídat, ale stále jich ještě dost pronásledovalo ostatní. Když to uviděla osádka věže, dva z ní vzali ostřelovací pušky a zabezpečili, aby se lidé dostali v pořádku k nim do věže. Jackson s Ricksem a vojáky už v té době byli u generátoru a rozhlíželi se na všechny strany, jestli tam někdo není. Schovali se do fitnescentra, které stálo pár metrů od generátoru a tam dlouho přemýšleli, jak zajistit, aby ho jen tak vetřelci neodpojili, či nezničili.
„Můžeme to kolem zaminovat. Min je ve skladu hodně!“ pověděl všem svůj nápad Jack.
„To nemá cenu, obešli by to po zdech a navíc, viděli jste, jak dlouhý jsou jejich skoky? Skoro pět metrů bez rozběhu!,“ řekl Jackson.
„a to nepočítám, kolik by doskočili s rozeběhem!“
„Já nevidim jinou možnost, než o něj bojovat. Nic lepšího se v týhle situaci stejně dělat nedá. Generátor zapojíme, to přiláká několik vetřelců z okolí a ty si podáme. Než všechny pobijeme, oznámí to na dálku všem po celý základně. Ti přijdou sem a my budeme mít co dělat, abychom ubránili generátor proti tak velký přesile. Pak sem přiletí loď Genesis, při troše štěstí tu bude ještě funkční generátor a oni tu přistanou. Naloděj plukovníka a všechny co to přežili a odletěj na Zem. Jak lidi znám, budou chtít ropu a tak sem pošlou mariňáky, kteří prolezou základnu do všech pater, budou se snažit základnu vyčistit od těch bastardů a oni je tu budou kostit jednoho po druhym. Co by člověk neudělal kvůli barelu ropy?! A nedej bože, aby se jich pár dostalo do lodi a ta odletěla na Zem. No máme tu vážnej problém.“ předpověděl Ricks.
„Podle mě, už tady těch vetřelců tolik není. Žádní by se už neměli dostávat dovnitř a navíc Harris rozdělil vojáky do čtveřic, aby hlídkovali a snižovali jejich počet! Já myslim, že máme šanci přežít, kapitáne!“ promluvil jeden z těch vojáků, kteří se už pokusili opravit generátor.
„Nuže dobrá. Svoláme tedy všechny muže hlídkující po základně do muničního skladu a uvidíme, kolik jich tam přijde. V každém případě to nebude mnoho, protože z těch čtveřic se stávají trojice a tak dále.“ Dohodli se nakonec a šli do skladu. Cestou každý plánoval svou strategii boje, aby generátor vydržel co nejdéle. Bez větších problémů se dostali do skladu, doplnili munici a čekali na ostatní. Po pár minutách přišli čtyři muži a ptali se oč jde. Než jim bylo vše vysvětleno, přišli další tři chlapi, poté další dva a pak další a další. Nahromadilo se tam celkem dvacetšest vojáků a dva důstojníci (Ricks a Jackson).
„To nás v tom Harris nechá? Ten si tam někde válí šunky v radiostanici s plukovníkem a my tu máme bojovat?!“ promluvil naštvaně k Ricksovi Jackson a okamžitě ho volal vysílačkou.
„Ty vole!, co na mě hučíš?! V žádný radiostanici nejsem, protože jsem se tam nemoh prostřílet! Dřepim tu na strážní věži s několika vystrašenejma dělníkama, který odmítaj vyjít ven a já se jim ani nedivim! My vám s tim generátorem asi nepomůžem. Oni už bojovali dost! Takže sorry.“
„No, takže s Harrisem počítat nemůžeme.“ řekl zaskočený Jackson. Pak vše vysvětlil a začal se strategií.
„Máme už skoro půl osmý ráno, takže generátor musíme držet zapnutej minimálně půl druhý hodiny,“ začal
„Všechny přístupový cesty zaminujeme co nejdál od generátoru a rozmístíme kolem tady ty tři kulomety. Jeden za oknem jídelny B, druhej ve fitnes a třetí v tý malý ubikaci. Pár chlapů pude taky na střechy. No to je tak všechno. Poberte, co můžete, a jde se nahoru!“
„Ricksi, tu pulsní pušku nech tady, nevíš, co se s tim může stát!“
„Hele, já vylezu na tu železnou konstrukci kolem něj, usadim se nahoře a budu je vochcávat shora. Kdyby byly nahovno, tak je snad nezařaděj do výzbroje, ne?!“
„Vždyť je znáš, jednou se jim povede něco převratnýho, zařaděj to do výzbroje a až potom to testujou. Zatim jim to vycházelo, protože se to nemuselo používat. Nech to tady!“
„Je to naše velká šance, přece ji jen tak nezahodíme a navíc to můžem otestovat na bitevnim poli!“
„Nebo nás to kompletně potopí! Co když ten proud pude jinam, než chceš?! Co když nás to všechny zabije! Nechci umřít rukou přítele!“
„Tak tu pušku otestujem hned tady na chodbě, když jinak nedáš!“
„To už je něco jinýho!“ souhlasil Jackson a vyšli s Ricksem na chodbu. Jackson ustoupil několik metrů za Rickse a sledoval, co to udělá. Po stisknutí spouště vyšel ze zbraně oslepující paprsek, který prošel dveřmi na konci chodby a udělal do nich velkou díru. Ricks to několikrát opakoval a když to zkoušel asi po desáté, pustil spoušť, ale zbraň střílela dál. Zavolal Jacksona, který se mu snažil pomoci. Nakonec odpojili přívod energie a zbraň ukončila svou činnost.
„No vidíš, debile! Viděls, jak se to krásně přehřívalo, vždyť by ti to bouchlo v ruce a bůhví, jak velkej výbuch to moh bejt!“
„Tak sorry, po dlouhý době jsi měl pravdu.“ omluvil se Ricks, vzal si ze skladu další zásobníky do samopalu a jeden těžký kulomet, který s Jacksonem vynesli až navrch konstrukce, na níž se Ricks usadil spolu s Jackem. Vojáci se také rozmístili na své pozice, které jim určil Jackson. Ten zapojil generátor a utíkal do fitnes centra za vojáky. Tmu náhle prosvětila světla lamp. Radiové spojení bylo obnoveno a přistávací plocha byla označena několika červenými světýlky. Za pár minut vojáci slyšeli, jak pod vetřelci vybuchují nášlapné miny. Někteří z nich narychlo psali krátký dopis svým blízkým, kdyby se s nimi náhodou už nesetkali. Nestihli toho však napsat mnoho, protože zbylých pár vetřelců začalo procházet ke generátoru. Začali po nich střílet, jak nejlépe uměli. Vše šlo podle plánu. Vetřelci byli zmatení, protože po nich létali kulky ze všech stran. Byli tam skoro jako plechovky na střelnici až do chvíle, kdy se jim podařilo se zorientovat. Vyskákali na střechy a začali napadat vojáky, kteří na nich měli své palebné pozice. Nikoho se jim však nepodařilo usmrtit díky Ricksově přesnosti a díky tomu, že vojáci stihli včas odrazit jejich útok. Jen Keith byl vážně zraněn. Jeden vetřelec mu zarazil drápy mezi žebra. Vojáci stabilizovali jeho stav a utěšovali ho, že to nic není a že to určitě přežije. Kromě Keithovo sténání nebylo nic slyšet, což je znervózňovalo. Náhle všem, co byli na střechách začali pípat radary. Když se otočili, už neviděli nic, než jejich kusadla před obličeji. Ricks střílel na všechny strany, jako všichni vojáci na střechách, kteří se stačili vyhnout kusadlům a vzpamatovat se. Mezitím se plukovník v radiostanici dorozumíval s lodí, která už nebyla daleko.
„PX-914 slyšíte mě někdo?“
„Ano, tady je plukovník James, kdo jste?“
„Velitel bitevní lodi genesis, major Davis. Právě jsme se vynořili s hyperprostoru a chystáme se přistát. Nemáme se raději zneviditelnit? Máme počítat s velkým odporem?“
„Přistávací plocha je volná a je na ni klid, ale ty potvory nemusejí vědět, že jste tady, jdou po nás, jako vosy na bonbón!“
„Ano pane, zapínám neviditelný a tichý režim. Do minuty jsme u vás!“
„Ricksi!, vydržte tam ještě minutu a pak vod tam taď vypadněte! Loď se tu nezdrží déle než čtvrt hodiny, takže pak bežte sem, na přistávací plochu!“
„Ale pane!, jsme obklíčeni, sami se od tud nedostaneme! Dochází nám munice a vetřelců je hodně. Až zničí generátor, jejich dalším cílem budete vy pane! Harrisi, jestli posloucháš, tak odveď dělníky do radiostanice, dokud je cesta volná a okamžitě odleťte a řekněte vládě, co se tady stalo. My je tady ještě chvíli zdržíme!“ řekl Ricks stojící po boku Jacksona, který na něj nevěřícně hleděl.
„No to si ze mě děláš srandu!“ řekl mu. Ale za několik okamžiků vše pochopil. Vetřelci sem proudili po střechách, které už nebyly skoro vůbec obsazeny a po cestách. Od generátoru je stále držela intenzivní palba zbývajících vojáků.
„Ty, Ricksi, už je to minuta. Kdybysme rozhoupali to lešení, tak při úhlu čtyřicetipěti stupňů by jsme mohli doskočit na támhletu střechu, přímo za jejich řady a pak doběhnout na přistávací plochu. Teda po doskoku odpálíme ty C4!“
„A co vojáci?“
„V každý budově kde jsou, jsou ,zadní vrátka‘ a taky by mohli utýct!“
„Ty C4 by nám daly slušnej náskok a možná by je mohly všechny pobít! Vojáci!, opusťte své pozice a utíkejte na přistávací plochu! Zachraň se kdo můžeš!“ Pak Ricks s Jacksonem pomalu rozhoupali lešení, po kterém se vetřelci sápali nahoru. Když padalo k zemi, tak skočili na střechu protější budovy. Ricks dopadl hladce, ale Jackson špatně škobrtl a zlomil si nohu.
„Sakra Jacksone, ty seš ale nemehlo. Dělej, vlez mi na záda, nebo tady chceš snad chcípnout?!“
„Přesně tak. Běž, já to odpálim. Takhle by jsme daleko nedošli. Tak dělej!, co tu ještě stojíš!“
„Sbohem Jacksone.“ rozloučil se Ricks a utíkal, co mu nohy stačily. Za ním vybuchovaly na přístupových cestách, střechách, či na generátoru, pečlivě rozmístěné nálože, které svou detonací usmrtily všechny vetřelce (i Jacksona), kteří tam byli. Strážní věže už měli situaci pod kontrolou a do základny už dlouho nevstoupil žádný vetřelec.
„Pane plukovníku, všichni vetřelci jsou mrtví a žádní nepronikají dovnitř. Akorát jsme bez proudu. Neodlétejte dřív, než k vám dorazím!“
„Jasná věc Ricksi!“ Za pár chvil byl Ricks na přistávací ploše, na které stála velká loď Genesis. Stála na třech přistávacích nohách a byl spuštěný široký můstek, kterým z lodi nebo do lodi mohli jezdit džípy, tanky, obrněná vozidla, či chodit lidé. Před lodí byla nastoupená námořní pěchota o padesáti vojácích a před ni mluvil plukovník s velitelem lodi. Ricks je chvíli poslouchal.
„Pane, slyšel jsem, že na základně by se už neměl nacházet skoro žádný vetřelec a tak by jsme to tu mohli obnovit.“ řekl Davis. Byl to připlešlý major se zeleným mozkem. Jeho postava měřila kolem stoosmdesáti centimetrů a věk se blížil čtyřiceti letem, z toho dvaceti odslouženým.
„To je vyloučeno, nikdo neví, kolik jich za branami je. Je jen otázkou času, kdy na tuto základnu znovu zaútočí.“
„Mám své rozkazy. Pokud dokážeme základnu znovu dobýt, tak to tu máme opravit a pokračovat v těžbě ropy, protože tady je té ropy nejvíce a je snadno dosažitelná. Na lodi máme několik inženýrů, dostatek materiálu, nářadí a lidí, co tu práci udělají. Nevidím důvod to tu opustit!“
„Ale já ano. Víte co tihle lidé vytrpěli, aby přežili. Já je tu nenechám. Jak tu mají znovu žít. Jak mají bezpečně spát a nedívat se na větrací rouru v jejich pokoji?!“
„To snad zařídí obrana a vojáci ne?!“
„To by stačilo Majore Davisi! My odcházíme! Nastartujte loď, odlétáme!“ řekl mu rozzuřený Ricks.
„Kapitáne vy mi nemáte co rozkazovat!“ řekl mu chladně.
„Ale já ano! Nastartujte loď, odlétáme!“ poručil mu plukovník.
„Nuže dobrá, obejdeme se i bez vás, odletíte do jedné hodiny. Kapitáne Millere vystřídejte posádky strážních věží a prohledejte základnu. Pane inženýre!, vývody větracích šachet za branami zacelte a udělejte je uvnitř základny, zapojte nový generátor a opravte to tady!“ Plukovník, Ricks, Harris, vojáci a dělníci nastoupili do lodi a naposledy se rozhlédli po základně. Z lodi byl vyložen materiál, nářadí, dělníci, inženýři a noví vojáci. Zanedlouho loď nastartovala motory, vzdálila se na oběžnou dráhu a hyperprostorem odletěla na Zem. Po přistání na ně čekaly milenky, manželky, děti, rodiče. Všichni byli považováni za hrdiny. Plukovník James byl vyznamenán za skvělé velení a odražení útoku, povýšen do hodnosti generála a velel všem plukovníkům kolonií. Kapitán Ricks vyznamenán za chrabrost a za obranu základny, povýšili ho do hodnosti majora a byla mu svěřena obrana základny na PX-914. Kapitán Harris byl vyznamenán za chrabrost a za obranu základny, povýšen do hodnosti majora a rovněž mu byla svěřena obrana základny na sousední planetě PX-913. A kapitán Jackson byl in memoriam vyznamenán za chrabrost.